Brouci do hlavy

Stál naproti mě ve smradlavé uličce, páchlo to tam močí a odpadky. Na tváři měl opovržlivý vítězný úsměv. V ruce držel pistoli, byla namířená na mě. Věděla jsem, co se stane, netušila jsem proč. Rána, pistole mu v ruce hodila zpětný ráz. Přišlo mi, jako kdyby to bylo všechno neskutečně rychlé, ale zároveň jako ve zpomaleném záběru. Rozlil se ve mně chlad, přecházel do horka. Něco řekl, otevíral pusu, jako když mluví, ale neslyšela jsem jedinou hlásku. Padala jsem k zemi. Dopadla jsem a ztratila vědomi... Nic... 

》Předchozí díl《

S hlasitým nádechem, jako kdybych se právě vynořila z vody, jsem se probudila. Byl to jenom sen. Rozhlédla jsem se kolem sebe. David spal vedle mě, ani jsem ho nevzbudila. Já ale byla celá zpocená. Není to první neskutečně živý sen, který jsem měla. Občas se mi zdá jeden za dlouhou dobu, nějaký nesmyslný, nepochopitelný. Občas takovýhle, který mi posílá jasnou zprávu. Začínala jsem si myslet, že mají něco společného s tím, kdo jsem byla dřív.

Vstala jsem a šla si dát sprchu. Měla bych mu to o sobě asi už říct, Marty mi nasadil brouka do hlavy. Po sprše jsem se v tichosti usadila na gauči a na počítači si do sluchátek pustila seriál. Už skoro končil díl, když ke mně David zezadu nepozorovaně přišel, lípnul mi pusu do vlasů a šel si vyčistit zuby. V klidu jsem dokoukala zbylých několik minut seriálu, načež jsem si došla do lednice pro jogurt a přidala se ke snídajícímu Dejvovi. "Asi bychom si měli promluvit," začala jsem nesměle.

"To zní vážně," řekl s úsměvem, spolknul poslední sousto a podíval se na mě. Když zjistil, že mám vážný výraz, usmívat se přestal. "Něco se děje?"

"Ne, nic se neděje, jen bych ti asi teda měla říct už konečně o svý minulosti," vyvedla jsem ho stále s vážnou tváří z omylu a přemýšlela, jak vlastně začít... a pokračovat...

..

..

Chvíli mlčel. "Takže ty vlastně vůbec nevíš, kdo jsi byla před tím, než ses probudila?"

"No, tohle tělo bylo zjevně nějaký feťačky... Ale moje mysl byla někde jinde. Ale tohle tělo znám, jakože, byla jsem v tom samém, ale... jiném..." odmlčela jsem se, abych si utřídila myšlenky, protože mi došlo, jak mimo mluvím. "Prostě, co si myslím já, že jsem někde žila... Pak jsem umřela, možná mě zastřelili...a tady žila nějaká jiná Lee, která byla něco, jako moje dvojče, nebo dvojnice. A to byla feťačka. A předávkovala se. A z nějakýho důvodu jsem se já, ta co ji zastřelili, probudila v jejím těle. Nějaká druhá šance..."

Ticho. "Ty peníze jsi tam měla prostě jen tak. U sebe v batohu, když ses probudila." Přikývla jsem. "Nepřijde ti to divný."

"To mi z toho všeho přijde divný asi nejmíň teda. Buď to ta druhá někde ukradla, vyhrála, možná to mělo společné něco s těma jejíma drogama... nevim." Pokrčila jsem rameny.

"A ten byt?" Opět jsem jen pokrčila rameny. Ticho. "A vůbec nic si nepamatuješ?"

"Ne, jen mívám občas takový sny."

"A jedinej, o kom víš, kterej tě znal před tím, než ses probudila, je Marty." Přikývla jsem. "A měl s tebou domluveno, že u něj budeš pracovat." Znova jsem kývla.

Vstal, odnesl nádobí od snídaně do dřezu a šel k oknu, ze kterého se poměrně dlouho díval na ulici. "Uvědomuješ si absurditu toho celýho, co jsi mi teď řekla?"

Nelíbil se mi tón, kterým mi to teď řekl. Nevěřil mi. Nechápal to. Pochyboval nad tím. "Jo," řekla jsem jen tiše. Ano, uvědomovala jsem si absurditu toho všeho, co jsem mu právě řekla, ale už dost dlouho s touhle absurditou žiju a už jsem si ji přehrávala v hlavě minimálně milionkrát. A pořád jsem to nepochopila. Ale protože v této absurditě žiju, nějak jsem ji přijala.

"A Martyho role v tom celým ti taky nepřijde...zvláštní?"

"Co to s tím má společného?" Nechápala jsem. "Ty jsi proti němu od začátku zaujatej. A já to chápu, potkal jsi ho v celkem dost blbým období, navíc je to můj bejvalej, ale tohle, co naznačuješ, mi přijde trošku přitažený za vlasy."

"Víš, co naznačuju?"

"Nejsem si jistá, ale asi tuším."

"Hele, Lee, já to asi potřebuju trochu zpracovat. Takže se teď sbalím a půjdu k sobě, jo? Stejně za chvíli musíš do práce."

Koukala jsem na něj jak opařená. Tušila jsem, že to nemusí vzít moc dobře, ale že se sbalí, a odejde, to mě nenapadlo. To bych možná čekala, když jsme spolu začínali, ale teď už mě snad zná dost na to, aby reagoval jinak, ne? Co to znamená? Ani jsem se nepohnula. Pozorovala jsem, jak si posbíral nějaké svoje věci, které se mu tu za těch pár dní, co tu teď přespával, nashromáždily. Přišel ke mně a políbil mě na čelo. Chce se se mnou takhle rozejít? 

"Buď na sebe opatrná, jo? Dáme si vědět, jen si to musím nechat nějak rozležet v hlavě."

Šel do chodby, vzal si bundu, obul se, zavřel za sebou dveře. 

Co to mělo znamenat?
..
..

Uběhlo čtrnáct dní od chvíle, kdy mi Dejv řekl, že si to potřebuje nechat rozležet v hlavě. Sám se neozval, až teprve na několikátou zprávu, jestli je v pohodě a jestli se uvidíme, mi odepsal, že je všechno v pohodě, ale ať ho nechám, že se mi ozve sám. Jen kdyby se něco dělo (bylo mi naprosto jasné, že myslel Petra, případě něco v tom smyslu), tak ať zavolám.

"Přijde ti to normální? Co si o tom mám myslet?" Zeptala jsem se kolegyně Maky, jediného člověka, který měl kromě mě podepsanou v Bobrovi zaměstnaneckou smlouvu, a jediné holčiny, se kterou jsem si dokázala povídat i o osobních věcech. O své minulosti jsem jí sice stále mlžila, ale ona se nepátrala. Co jsme si řekly, to jsme si řekly, co ne, to jsme neřešily.

"No, nevim, co jsi mu o sobě řekla tak šílenýho. Ale David mi přijde jako fajn, rozumnej a dospělej chlap. Třeba si to fakt chce nechat jen projít hlavou a ozve se. Kdyby to s tebou chtěl skončit, řekl by ti to, ne?" Jen jsem pokrčila rameny, tak pokračovala. "Dala bych mu ještě pár dní čas, buď se ozve, nebo se s nim domluv, ať se potkáte a vysvětlí ti to."

 Oukej, ještě mu dám týden.
..
..

Davide, potřebuju vědět, na čem jsme. Zprávu jsem snad šestkrát smazala a znovu napsala jinak. Stále jsem nebyla spokojená, ale nakonec jsem ji poslala.

Fajn, dáme si někde kafe? Odepsal. Domluvili jsme se ještě ten den v Bobrovi.

Přišel o pár minut později, já naopak asi o čtvrt hodiny dřív a povídala si přes pult s Maky. Byla jsem nervózní, tak se mě snažila uklidnit. Dali jsme si letmou pusu a posadili se ke stolu v rohu, Dejv si objednal espresso, já dopíjela svoje cappuccino. Měl lehce namodralou levou lícní kost, při krátkém pohledu bych si toho však nevšimla, co bylo ale zjevné, byly hojící se stroupky a jizvy na kloubech pravé ruky. Trochu jsem se zamračila, když jsem si toho všimla, ale neřešila jsem to. Chvilku jsme si povídali, jak se máme, o práci, o počasí, trochu strojený rozhovor. Konečně jsem se ho donutila zeptat, jestli nechce přespat dnes u mě.

"Lee. Myslim, že bychom si měli dát asi pauzu," překvapením jsem vdechla pár kapek kafe, kterého jsem se právě napila, a zakuckala se. "Nejde úplně o to, co jsi mi o sobě řekla. Jen to nějak nedokážu zpracovat, prostě tomu nemůžu uvěřit, i když, věř mi, jsem to hodněkrát zkoušel. A není to o tom, že ti nevěřím, jen mám pocit, že to, co se stalo, má co dočinění s Martym. Byl jsem i za nim, ale akorát mi v tom udělal ještě větší bordel."

Ty odřený klouby, ježiš... Snad ho moc nezrasil... "Já to asi nechápu, co to znamená?" Neměla jsem sílu snažit se něco dalšího vysvětlovat.

"Dáme si pauzu. Třeba se něco změní. Dokud tady bude Marty, tak to prostě nerozdejchám. Po tom posledním incidentu s Petrem jsem ho chtěl nějak teda přijmout, dokonce jsme si spolu dali kafe, chvíli to vypadalo, že to bude dobrý, pak začal mít divný narážky. Už jsem pochopil na co."

"Já to nechápu. Vždyť se s Martym už ani nebavím, to bylo jen jednou."

"Lee."

"Chceš to skončit. Dobře. Chápu. Tak jo." Zvedla jsem se od stolu a šla Maky vyklidit nádobí z myčky. Potřebovala jsem něco dělat. Když jsem za deset minut vylezla z kuchyňky, už tam nebyl. Konečně jsem se mohla rozbrečet. Tak tohle se povedlo!
》Další díl《