Jane Doe

Vyškrábla jsem se po schodech ke svému bytu po večerním tříkilometrovém výběhu. Začala jsem běhat, ano, já! Tento týden jsem byla potřetí a pravděpodobně naposled. Jediný, co mi to dalo, je dnes zvrklý kotník. To byl zase jednou nápad. Strčila jsem klíč do zámku a v té chvíli se za mnou na druhé straně chodby otevřely dveře. Cukla jsem sebou a rychle se otočila. Byl to vchod do Petrova bytu. Od posledního incidentu, kdy ho Marty málem zabil, jsem ho nepotkala, a nehodlala jsem se s ním znova vidět. Ze dveří však vyšla nějaká mladá žena s malou holčičkou. Petr jim prý byt prodal, šlo to rychle, byla to otázka jen několika dní. Asi tuším, co ho donutilo se odstěhovat, a upřímně jsem ráda, že je pryč!
》Předchozí díl《

S Davidem jsem se viděla naposledy před třemi týdny. Uběhlo tedy asi pět týdnů od té chvíle, co se dozvěděl pravdu, a tři týdny od momentu, kdy nám vyhlásil time out. Od té doby se neozval. S Martym jsem si naposledy vyměnila pár zpráv zhruba ve stejné době. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že už je nikdy neuvidím. Snažila jsem se dát si život zase do kupy.

Do práce mi chodil, nepříliš pravidelně, zato však poměrně často, týpek, se kterým jsem si díky několika jeho poměrně brzkým, nebo naopak pozdním návštěvám, začala povídat. Jmenoval se Tomáš. Měli jsme si spolu vždycky co říct, věděl, v jaké jsem vztahové situaci, a ač na něm chvílemi bylo znát, že by rád, nezkoušel na mě tlačit, nebo mě zvát na rande. A já jsem mu za to byla vděčná. Časem jsme si začali psát i mimo mojí práci. Jen tak jsme si povídali, plkali o blbostech, co děláme, jak se máme... Bylo fajn mít někoho, s kým jsem si mohla jen tak popovídat. 

Když jsem zabouchla dveře od bytu a shodila ze sebe zpocené svršky, cestou do sprchy jsem sáhla po mobilu, abych z něj vytáhla sluchátka a vypla hudbu. Vyskočily na mě hned dvě zprávy od Toma. V první byl vysmátý smajlík jako reakce na mou předchozí zprávu, kde jsem mu psala, že jdu běhat, a požadavek nějakého důkazu, že nekecám. Druhá zpráva už se týkala něčeho naprosto jiného:

Dnes jsem byl na skok u našich, připomněli mi, že bratranec se má za týden ženit. Myslel jsem, že si jako garde vezmu ségru, ale prý si našla lepší společnost. Tak mě napadlo, jestli bys nechtěla na jeden večer, případně i noc, vypadnout ze všedního života, dát si dort a trochu se opít, zatancovat si, vyblbnout se... :-) Neber to jako rande...nebo teda můžeš, jestli chceš... Žádnej stres.. ;-)

Přečetla jsem si tu (na nás) poměrně dlouhou zprávu hned třikrát, ale s odpovědí jsem zaváhala. Odložila jsem telefon na pračku a vlezla do sprchy. Dala jsem hlavici sprchy pár centimetrů nad vaničku a pustila vodu. Když začala téct horká, přeštelovala jsem ji na ideálně teplou a zavěsila zpět do držáku. Dovedla jsem si představit, že s ním trávím příjemný večer, dokázala jsem nás vidět možná i jinde, než jen na tanečním parketu, ale nechtěla jsem nás tam reálně pustit. Odmítala jsem si zavařit na další podobné zklamání, jako to s Davem. Je mi jasné, že když budu takhle přemýšlet, zůstanu navždycky sama, ale také mi bylo jasné, že když se s někým sblížím, padne řeč na mou minulost. A pokud to nedokázal přijmout David, dokáže to vůbec někdo? 

Těžké horké kapky bubnovaly na černé mokré vlasy tvořící závěs přes můj krk a já začala uvažovat praktičtěji. Co kdybych přišla s jinou historkou. Maličko si upravila, co se ve skutečnosti stalo... Měla jsem nehodu... našli mě v noci, bez věcí, bez dokladů, v bezvědomí... nic si nepamatuju, nikdy se nedopátrali, kdo jsem. Jane Doe. Svoje jméno jsem si prostě náhodně vybrala. Vymáčkla jsem trochu šamponu ze znovunaplnitelné láhve a zajela jsem si prsty do vlasů. Hovadina. Jo, ale možná víc uvěřitelná, než pravda. Opláchla jsem pěnu z hlavy i těla, na tři vteřiny jsem si na hruď a záda pustila o pár stupňů studenější vodu a sáhla po ručníku.

Ráda půjdu. Odepsala jsem Tomášovi po tom, co jsem si udělala na hlavě turban, zabalila se do županu a pro jistotu zkoukla, jestli v termínu svatby nemusím zrovna do práce. Záměrně jsem poznámku o rande ignorovala.

Na sporáku jsem si ohřála dva dny starou gulášovku, které jsem udělala jako obvykle více, než jsem měla, z mrazáku vytáhla pytel mražené zeleniny, kterou jsem si připlácla na zarudlý a lehce nateklý kotník, a naladila nějaký novější český film, abych se nemusela soustředit na angličtinu nebo titulky. Nakonec jsem si svůj fajnově naplánovaný večer vyfotila, s hráškem a kotníkem přibližně ve středu snímku, a poslala to Tomovi jako požadovaný důkaz mého běhání.

..

..

Ze zvrklého kotníku se nakonec nevyklubala žádná katastrofa, za 5 dní jsem o něm ani nevěděla, neběhat po place, ale udržovat ho v klidovém režimu, bylo by to dřív. Hned druhý den po jeho zranění mi Tomáš přinesl do práce nějakou mastičku na pohmožděniny, která měla parádní analgetické a chladivé účinky, po namazání jsem běhala mezi stoly a zapomínala, že si tím trochu škodím.

Natáhla jsem si silonky, přes hlavu přetáhla šaty se zapínáním na knoflíčky na zádech, jež, jak jsem zjistila, jsem nedokázala sama zapnout, a nazula si boty na vysokém, ale alespoň širokém podpatku. Obličej jsem si sladila tónovacím krémem a řasy vzala řasenkou. Víc jsem toho na obličeji vytvořit nedokázala. Ještě jednou jsem si přečísla vlasy, když zazvonil domovní zvonek. Tomáš mě měl vyzvedávat, takže to musel být on. Zvedla jsem sluchátko, o jehož funkčnosti jsem lehce pochybovala, řekla jsem do něj, ať přijde za mnou nahoru, a stiskla bzučák.

Zaklepal na dveře právě ve chvíli, kdy jsem na sebe stříkla voňavku. Otevřela jsem dveře a lehce zalapala po dechu. V obleku mu to neskutečně slušelo a kytice růží, kterou třímal v ruce ladila k jeho červené kravatě. Která ladila k mým rudým šatům. Tak proto se ptal, co si beru na sebe. "Sluší ti to," šeptla jsem a o půl kroku ustoupila. 

"Vedle tebe si mě nikdo ani nevšimne," prohlédl si mě od hlavy až po boty a zpátky. I přes moje vysoké podpatky byl pořád vyšší, než já. "Tohle je pro tebe." Usmál se a podal mi růže. 

Poděkovala jsem a šla je dát do vody. Neměla jsem jedinou vázu, tak jsem pouze napustila vysoký půllitr, který růžím úplně nelichotil, ale lepší, než aby měly žízeň. "Zapneš mi šaty? Nedosáhnu si tam..." nahodila jsem lehce provinilý výraz shrnula vlasy před jedno rameno a otočila se k němu zády. Opatrně a s něžností zapnul všechny knoflíčky a vrátil mi vlasy zpět na záda.

Už jsem si jen vzala připravenou kabelku, zamkla byt a vyrazili jsme na obřad. 

》Další díl《