Chlapi sobě

Je to třetí den, co jsem se vrátil z Itálie. Pořád mě žere, že jsem byl pryč, když měla Lee problém s tim idiotem odvedle z chodby. Vlastně ani nežárlím na toho dredáče, že mu zavolala, jsem rád, že i přes to, že je to idiot, jí přišel na pomoc. Možná mu s tím idiotem i křivdím, každej může mít svoje blbý období, já to znám taky moc dobře.

》Předchozí díl《

Rozhlédl jsem se po kanclu. Neměl jsem moc co dělat. Teda vždycky se něco najde, ale vzhledem k tomu, že jsem měl být ještě na dovolené, povinnosti jsem měl nadělané dopředu, objednávek jsme měli nabráno míň, takže na dílně toho moc nebylo. Na počítači jsem měl rozepsaný mail do jedné z firem, které jsou naším klientem, ale to může počkat. Odhlásil jsem se, hodil si přes ramena bundu, a sáhnul do kapsy, jestli jsou tam klíče od auta. Za dvacet minut jsem parkoval za zadním parkovišti u hotelu, kde dřív Lee pracovala.

"Dobrý den, jak Vám můžeme pomoct?" usmála se na mě recepční. Párkrát jsem ji tu viděl, když jsem si přišel pro Lee, ale jen na chvilku, taky bych si ji nezařadil, kdyby nestála za pultem.

"Zdravím, je tady ještě Marty?" rozhlédl jsem se po lobby, abych zakryl vlastní nejistotu, když jsem si uvědomil, že netuším jeho příjmení. Ale kolik Martyů tady může pracovat. Dva by byli velká náhoda.

"Jasně, zavolám ho. Tak se zatím klidně posaďte."

Poděkoval jsem a stoupnul si trochu stranou. Za barem stála nějaká nová slečna, která si zjevně nebyla úplně jistá, co má dělat. Ale snažila se. Prošla kolem mě skupinka taiwanců. Konečně se za recepční z backofficu vynořil dredáč. S úsměvem na tváři na ni prohodil nějaký vtípek, načež si mě všimnul. Na pár sekund se zarazil a vstřebával, že jsem si ho nechal zavolat zrovna já. Recepční mu během té chvilky potvrdila, že ho sháním. Přečesal si vlasy do drdolu a vyrazil pevným krokem za mnou.

"Zdravim," zastavil se asi metr a půl přede mnou. "Tebe jsem teda nečekal."

"Čau, jo, trochu jsem to poznal."

"Stalo se něco s Lee?" Přivřel oči a vymýšlel, co po něm můžu chtít.

Trochu jsem se usmál. "Ne, ta je v pohodě, už se z toho oklepala... Ale jsem tu kvůli ní. Můžeme si promluvit někde v soukromí?" Rozhlédl jsem se kolem sebe. Sice nám nikdo nevěnoval pozornost, ale řešit s ním něco na stojáka uprostřed lobby hotelu se mi nechtělo. 

"Ehm, jo. Nahoře v restauraci třeba? Teď je zavřená..." Souhlasil jsem. Vyšli jsme schody do prvního patra, dredáč odemknul dveře restaurace a pustil mě dovnitř. "Udělám si kafe, dáš si taky?"

Pořád nevěděl, co čekat, ale překvapil mě snahou o vstřícné gesto. Udělal nám oběma černé espresso a posadil se naproti mě ke stolu.

"Tak o co jde?" Zeptal se rovnou.

Chvíli jsem přemýšlel, jak začít. Sám jsem si přesně nebyl jistý, z jakého konce to uchopit a kam to bude směřovat. "V ten čtvrtek..." udělal jsem odkaz na večer, který strávil Marty s Lee.

"Hele," chytnul se rovnou iniciativy. "Nevim, co si myslíš, že se stalo. Každopádně Lee mi zavolala. Nechtěl jsem s ní mít nic společnýho, z mnoha důvodů, který si můžeš celkem domyslet. Ale byla zoufalá, ten hajzl jí bušil na dveře. V tý chvíli mě všechno přešlo, měl jsem s ním něco udělat už tehdy. Ale ona nechtěla nic hlásit na policii a já ho sice chtěl zabít, ale zaváhal jsem. Takže teď to bylo osobní. Zbavil jsem se ho, pak po mně chtěla, abych tam zůstal. Dali jsme si jídlo, koukli na film, dali si pár drinků, vyřešili pár osobních věcí a šli spát."

Nadzvedl jsem koutek úst pobaven jeho zpovědí. "Jo, chlape... V pohodě, já tě nepřišel z ničeho obviňovat. Ale cením si toho, žes mi to tady takhle všechno vybalil, ale Lee věřím, takže v pohodě. Tobě sice tolik ne, nemáme spolu zrovna dvakrát moc dobrejch zážitků, ale to řešit nechci." Napil jsem se kávy. "Chtěl jsem ti spíš poděkovat. Že jsi tady pro ni byl, když já jsem nemohl. Mohl ses na ni klidně vykašlat, já bych to upřímně čekal a asi bych se ti možná ani nedivil."

"Jo no..." hledal slova překvapený tím, že jsem za ním přišel v míru. "Takhle, já tady pro ni budu vždycky. Prošli jsme si spolu... respektive ona si prošla spoustou věcí a já jsem šel po jejím boku, máme spolu celkem zajímavou minulost. Ale stalo se, co se stalo, byla se mnou, posralo se to, teď je s tebou, celkem jasně jsme si to v ten čtvrtek vyřešili. Takže bych byl rád, kdybys teď s ní ty její průšvihy řešil a měl jsi ji na bedrech ty." 

"Taky po tobě nikdo nechce, aby jsi jí dělal chůvu," vypadlo ze mě. Byl jsem překvapený jeho tónem i tím, co mi říkal.

"Jo, to doufám," odmlčel se. "Hele, jsou tady věci, který prostě nevíš. Věci, který ti říkat nebudu, protože to je na Lee. Mohl bych, ale myslim si, že bych tím ničemu nepomohl, udělal bych mezi vámi akorát nějakej problém a Lee by mi to neodpustila, o což nestojím." Dopil jsem kávu a čekal, jestli z něj něco ještě vyleze. V tomhle okamžiku jsem to moc nepobíral. "Až ti to řekne, tak budeš vědět. A možná pochopíš i mě. A nejspíš za mnou přijdeš, upřímně, čekám, že za mnou přijdeš. Protože já být na tvým místě, tak to udělám. Protože to jsou fakt psychohovna, který jen tak nejdou pochopit. Nejdou vůbec pochopit, můžeš je jen přijmout. A nevim, jak to zvládneš, když jsi ji poznal až teď."

Chvíli jsem na něj jen koukal. Nezdálo se, že by těmi slovy chtěl nějak útočit nebo vyhrožovat, i když to tak na první dobrou znělo. Přišlo mi, že mele hrozný sračky, ale nechtěl jsem se s ním hádat. Kvůli tomu jsem nepřišel. Ale měl jsem pocit, že už je ta správná chvíle odejít.

"Netušim, o čem mluvíš. A nebudu to teď řešit, nevim, jestli mi chceš vlízt do hlavy, nějak nás s Lee rozeštvat, nebo to fakt myslíš nějak dobře. Ale jak říkáš, třeba to pochopim," zvedl jsem se od stolu. "Ale teď už půjdu, přišel jsem ti prostě jen poděkovat za ten čtvrtek."

"Jo, až to přijde, budeš vědět, o čem jsem mluvil," také vstal. "Nemáš za co děkovat, udělal jsem to pro Lee."

Podali jsme si ruce, nechal jsem ho v restauraci a šel rovnou na parkoviště. Tak tohle bylo divný.

》Další díl《