Vyzpovídej se

"Proč jsi mi nezavolala?" Plašil do telefonu Dejv, když jsem mu volala během toho, co byl Marty ve sprše.

"A co by jsi udělal? Akorát bych tě stresovala, vždyť jsi v Itálii..."

"Ty nemáš komu jinýmu zavolat, než Martymu? Co policajti?" Cítila jsem od začátku, že se mu příčilo, že jsem zavolala zrovna jemu.
》Předchozí díl《

"Davide, on o všem ví. Já vím, že jsme se nerozešli úplně v dobrým, a vím, že je to můj ex, což se ti nelíbí, ale nemám v tomhle případě komu jinýmu se ozvat. Policajtům by se vykroutil."

Hlasitě vydechnul. "Tak si aspoň vezmi klíče a dokud se nevrátím, tak spi u mě."

Nadzdvihla jsem koutek úst. "Vždyť víš, že jsem si je zapomněla u tebe, než jsi odjel. Dneska tady Marty přespí a pak budu v pohodě. Vždyť už se brzo vrátíš."

"On tam bude spát?" zavrčel do telefonu. "Fajn, doufám, že bude na zemi. A to víš, že se brzo vrátím, okamžitě sedám na první vlak a zítra jsem tam!"

"Brouku, na gauči bude spát, neboj! A nemusíš se hned vracet, těch pár dní už to zvládnu."

"Ani omylem, zítra jsem doma!" Odmlčel se, slyšela jsem, jak tam něco štrachá. "Hlavně se opatruj, kotě, dám ti vědět, až se dozvím, kdy přesně dorazím, kdyby se cokoliv dělo, tak mi volej, můžu tam poslat někoho od nás, bráchu aspoň, chceš na něj číslo?"

"Ne, to bude dobrý. Hlavně se nestresuj, teď už to snad bude v pohodě. Klidně přijeď podle plánu. A neboj se, ani o mě, ani o Martyho, jo?" Odmlčela jsem se. "Těším se na tebe."

..

Konečně jsem uklidila nákup a zapnula troubu. "Udělám zapečený brambory, dáš si?" Otočila jsem se na Martyho, když se vrátil z koupelny. 

"Kvůli mě si nedělej starosti, klidně si skočím vedle k číňanovi," zůstal stát mezi futry do kuchyně.

"Neblbni, stejně jsem je chtěla udělat. Tak si sedni," natáhla jsem se po poloprázdné láhvi Plantationa. "Dáš si?" Nabídla jsem mu.

"Víš, že na rumy moc nejsem..."

"Pravda, to mi nedošlo. No, tak možná tu mám ještě nějakou vodku, koukneš se?" Věděl, kde tu co mám, tak proč ho nezaměstnat, rum jsem odložila a sáhla po bramborách, abych připravila večeři. Za chviličku se vrátil s téměř plnou lahví vodky. "Super, naliješ mi taky? V lednici je džus," vděčně jsem se na něj usmála. "A dej mi dvojtou, prosím..."

..

..

K večeři jsme si pustili film, rozvalili se na gauči a nalili si další skleničku vodky s džusem. Chvílemi se napětí dalo krájet, ale většinou se skoro zdálo, jako kdyby se mezi námi nikdy nic špatného nestalo.

"Hele, Lee..?" ozval se nejistě, když skončily titulky. Podívala jsem se na něj. "To, jak jsem se choval..."

"To asi nebudeme už nijak řešit, ne?" skočila jsem mu do řeči.

"Řešit asi ne, nebo jak chceš... Ale chtěl jsem se ti za to omluvit."

"Marty..."

"Počkej, nech mě to doříct," odmlčel se. "Chtěl jsem se ti omluvit, jak jsem se choval. Že jsem ti házel klacky pod nohy, prostě jsem byl idiot. Měl jsem k tomu nějaký svoje důvody... asi... ale rozhodně jsem to takhle řešit neměl. Doteď mi to nějak nedocházelo," zase bylo chvíli ticho. Už jsem chtěla něco říct, ale pak pokračoval. "A promiň, že jsem tě podvedl..."

"Hele, tohle..."

"Promiň, že jsem tě podvedl. Vážně jsem tě miloval, něco mě k tobě vždycky táhlo, už i před tím, než jsi ty byla ty... a potom jsem se prostě od tebe nemohl odtrhnout, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Když ti ten kretén vedle udělal to, co ti udělal, chtěl jsem ho zabít, ale udržel jsem se... ale dneska už bych ho vážně... to je jedno, prostě jen, chápal jsem, že se mnou nechceš spát po tom, co ti udělal, ale já to prostě bez sexu nezvládl. S tou holkou, co jsi mě viděla, vážně nešlo o nic víc, než sex, vždycky jsme to tak měli, když jsme nikoho neměli, prostě jsme spolu spali, ale city v tom nebyly ani od jednoho z nás."

"Já bych to možná pochopila. Nevím, jestli určitě, možná. Ale to, jak jsi mi to řekl..."

"Jsem kretén prostě. A pak jsem se nemohl smířit s tím, že jsem o tebe přišel kvůli několika fyzickým potěšením s někým, ke komu nic necítím. A proto jsem dělal, co jsem dělal, ale to už jsem říkal."

Nevěděla jsem, co na tuhle zpověď říct. Nehodlala jsem mu to prominout, nebo zapomenout, ale na druhou stranu jsem si toho, že to takhle dokázal říct, cenila. Natáhla jsem se nad stůl, že nám ještě doleju. Během té změny polohy mi došlo, že už jsem celkem opilá, ale nijak jsem to neřešila. Ucucávala jsem džus s vodkou a na nic nemyslela. Nešlo mi na nic myslet, dnešek byl příliš přeplněný emocemi, bránily mi udržet myšlenku.

"Děkuju, že jsi dneska přijel. Vím, že jsi se mnou nechtěl mluvit, když jsem ti volala. Nevím, co bych dělala, kdyby ses neobjevil..." řekla jsem nakonec asi po čtvrt hodině. 

Natáhl ke mě ruku, pohladil mě lehce po tváři a zastrčil pramínek vlasů za ucho. "Víš, že bych tě v takové situaci nemohl nechat. Ano, nechtěl jsem s tebou mluvit. Vlastně jsem k tobě pořád cítil ten nesmyslný vztek, probral jsem se z něj, až když jsem viděl toho blbce na chodbě. A úplně mě to v té chvíli přešlo," odmlčel se. "Chci, abys byla šťastná, i když to nebude se mnou."

"Marty, já jsem šťastná. Jen mě mrzelo, jak to mezi námi skončilo, ale už je to pryč."

"To jsem rád, že jsi šťastná. Ale vzhledem k tomu, že s někým jiným, než se mnou, tak chci, aby to bylo úplně beze mě. Protože mě to vážně bolí, vidět, že tě má někdo jiný, než já."

"Aha... ehm.." nevěděla jsem, co na tohle říct. Připadala jsem si najednou hloupě, že jsem mu zavolala, že jsme tu spolu celý večer seděli na gauči, koukali na filmy, pili, večeřeli, když on se tím trápil. Asi si mé nejistoty všimnul.

"V pohodě, dneska tady zůstanu, ráno zkontroluju, jestli je ještě živej, a pak prostě vypadnu. Jsem rád, že jsi zavolala, vůbec se tím netrap, aspoň jsem si to srovnal v hlavě a vyříkali jsme si to," zamyslel se a pak se napil. Seděla jsem u něj celkem blízko, při posledním dolévání jsem si poposedla, abych dosáhla na láhev, a už jsem se nevzdálila. "Jestli se teda nic nezměnilo..." položil mi ruku zezadu na krk a jemně si mě přitáhl. Chce mě políbit... Došlo mi to, ale byla jsem fakt opilá. Dívala jsem se mu ze vzdálenosti jen pár centimetrů do očí. Viděla jsem v nich strach. Ale taky obrovskou touhu. Zatínala jsem zuby, věděla jsem, co bych udělala, kdybych byla střízlivá. A taky jsem věděla, co bych udělala, kdybych si dala ještě jednu skleničku. Ale teď to byl ten stav, kdy mi ta jedna sklenička chyběla, a tak jsem jen zamrzla a prala se se svými pocity. Cítila jsem jeho dech na svých rtech. Čekal. Stejně jako já viděla ty dva jeho pocity v jeho očích, on viděl, jak já se s tím peru. Pootevřel ústa, chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. "Lee..." řekl nakonec jen. Udělala jsem ten poslední nepatrný pohyb. Dva centimetry dopředu stačily. Moje rty se potkaly s těmi jeho. Zavřela jsem oči. Jo, je to přesně takové, jak si to pamatuju. Už jsem málem zapomněla, ale poznala bych jeho polibek mezi stovkou dalších. Přitáhl mě k sobě blíž, hladil mě po bocích, zajel mi jednou rukou pod tričko, ani na milisekundu mě nepřestal líbat.

"Počkej, Marty..." já byla ten, kdo to nakonec přerušil. Rukou, kterou měl na mém těle, pomalu sjel až na kalhoty na stehnu a nechal ji tam ležet. Vzala jsem ji do dlaní. "Tohle nejde. Kdybych nebyla s Davidem, tak možná, ale mně na něm vážně záleží a nechci ho ztratit."

"Jasně." Zhluboka se nadechl.

"Marty, ale tebe taky nechci ztratit. Udělal jsi toho pro mě tolik, víš toho o mně tolik, v některých ohledech víc, než toho o sobě vím já sama..."

"A co bys jako chtěla dělat?" Mlčela jsem. Na tohle jsem neměla odpověď. Věděla jsem, jak patová situace to je. Chtěla jsem ho mít nablízku, měla jsem ho ráda, odmítala jsem se ho vzdát. Zároveň jsem věděla, že jen jako kamarádi bychom nikdy být nemohli. Navíc jsem chtěla být s Davidem, který by to nesnesl, abych se s ním vídala a kamarádila. Měl s tím problémy od začátku, jen to snášel, protože jsem pod Martym pracovala, navíc jsem si hledala jinou práci, aby nebylo ani to. "Už jsi mu to řekla?" Nechápala jsem, o čem mluví. "O sobě, tvojí minulosti..."

Neřekla. Už jsem na to ani nemyslela. On se neptal. "Asi bychom si měli jít lehnout..." Zvedla jsem se. "Donesu ti deku, jo?" Pak už jsme si řekli jen 'dobrou', když jsem zhasínala v ložnici.

..

Když jsem vstala, Marty už byl vzhůru. "Byl jsem ho zkontrolovat. Je vzteklej, pořádně oteklej, ale jinak bude v pohodě. A myslím, že už ti konečně dá pokoj. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby ses někam přestěhovala, protože nikdy nevíš, kdy mu rupne v bedně. Ale nějakou dobu budeš, podle mě, v pohodě."

"Ty jo, tak dobře, děkuju." Postavila jsem na čaj a zkontrolovala telefon. 

'Budu u tebe po deváté. V deset nejpozději.' Zkoukla jsem hodiny, bylo třičtvrtě na deset.

"Dáš si čaj? Kafe?" Zeptala jsem se Martyho. Než stačil odpovědět, uslyšela jsem v zámku klíč a do kuchyně rychlým krokem vešel Dejv, šel rovnou ke mně a objal mě.

"Jsi v pohodě, kotě?" Prohlídnul si mě. "Kde je ten hajzl, já mu rozbiju držku!"

"Dobrý, nešil! Marty už se o něj postaral, všechno je v pohodě!" Znova mě objal a políbil. Když objetí trochu povolil, zahlédla jsem Martyho, jak odchází z kuchyně, uslyšela vchodové dveře...
》Další díl《