Spolu

"Přemýšlela jsi nad tím, že bychom se sestěhovali?" Zeptal se mě Dejv od svého pracovního stolu, když jsem mu přinesla čaj a sklenku rumu k jeho sobotní večerní pracovní dvouhodince.
》Předchozí díl《

Jeho otázka mě překvapila, zastavila jsem se v půlce pohybu a chvíli o tom přemýšlela. Došlo mu, že mě přistihl nepřipravenou, a tak si mě přitáhl k sobě na klín. Doteď jsem o tom nepřemýšlela. Byli jsme spolu sotva půl roku, když jsem se mu svěřila se svou minulostí. A pak se skoro na čtvrt roku odmlčel. Na druhou stranu je pravda, že ta doba, co jsme spolu, se zdá jako věčnost a během posledního týdne jako by se smazaly i ty měsíce, kdy tu nebyl. Navíc, když jsme oba ve městě, trávíme noci spolu, buď u mě, nebo u něj. Možná by nebylo od věci přivydělat si pronájmem jednoho z bytů.

"Ty bys chtěl?" zeptala jsem se a lípla mu při tom lehkou pusu na tvář.

"Už jsem se o tom chtěl dřív zmínit několikrát..." hladil mě po zádech.

"A kam?"

"No," opřel se v křesle, se mnou na klíně. "Tady je to větší, tak jsem myslel, že by ses mohla přesunout sem. Brácha teď navíc shání nějaký podnájem, není dlouhodobě spokojený se svým domácím, tak bychom mu mohli nabídnout ten tvůj byt, bohatě by mu stačil, takže by to zapláclo dvě mouchy jednou ranou."

"Aha," vydala jsem ze sebe, překvapená promyšleností jeho plánu. Ale vlastně jsem asi nic nenamítala. "Tak to asi můžeme zkusit."

.

Myšlenka toho, že s Davidem budu bydlet, se mi vlastně docela zamlouvala. Během balení v následujícím týdnu jsem nad tím přemýšlela horem i dolem a po pravdě jsem nenalézala téměř nic, co by se mi na tom nelíbilo. Provázela mě sice lehká nervozita, ale přičítala jsem to spíše změně jako takové, než samotnému sestěhování. Zároveň mě hřálo u srdce vědomí, že Dejv asi vážně strávil pobyt v Kanadě (nebo tedy alespoň jeho poměrnou část) přemýšlením nad tím, co jsem mu o sobě řekla, a přijímáním, že je to možná pravda. A asi se mu to přijmout tak nějak povedlo.

Pět dní po jeho návrhu už jsem opouštěla svůj téměř prázdný byt - některé kusy nábytku jsem tam nechala Dejvovýmu bráchovi, který po nabídce nového bydlení okamžitě skočil. Nevím, jak jsem k tomu bytu přišla, je to jedna ze záhad mé minulosti, co je ale jisté, že mi přirostl k srdci. Zažila jsem tam hodně pěkného, bylo to moje útočiště. Krom toho se tam stalo ale i hodně nepěkného, Petr mi tam hodně ublížil a na čelo postele, kterou jsem tam nyní nechávala, ke kterému mě při tom přivázal, jsem se dlouho učila znova podívat. Každopádně ale byt zůstává pořád mým bytem a bydlet do něj jde někdo známý, ke komu budeme chodit na návštěvy, takže při zavírání vchodových dveří jsem srdce na kusy rozervané úplně neměla.

Mých několik menších kusů nábytku jsme naskládali do Davidovy pracovny, čímž jsme z ní udělali i mou pracovnu. Každý z nás si zabral jednu stranu místnosti, takže jsme k sobě při sezení u svých stolů byli zády. V oblečení a celkově i všem ostatním jsem minimalista, takže jsem se namáčkla k Davidovi do skříně a do svých pár malých skříněk, které jsem si vzala s sebou. Bylo to fajn nemuset se každý den domlouvat, u koho budeme spát, a vědět že budeme spolu, nemít výčitky, že máme nějakou práci, že David musí dohánět doma večer resty z práce místo toho, aby se mi věnoval. Byli jsme spolu a budeme spolu a to byl super pocit.

.

.

Následující sobota byla ve znamení lezení po kopcích. David se rozhodl, že je na čase mi ukázat, jak se zamiloval do hor, doufaje, že se do nich zamiluju i já. A vzal to pěkně od začátku, tak, jak ho to učil jeho táta. Prý zlehýnka. Naložil mě do auta a odvezl do Krkonoš, kde jsme si vyšlápli během dvanácti kilometrů převýšení nějakých pět set metrů nahoru i dolů. U Pančavského vodopádu jsem se usadila na vyhlídku a přísahala mu, že dál mě ponese. Výhledy tam byly krásné, moje plíce oceňovaly čistý vzduch, ale bohužel si ho nestíhaly užít, protože jsem funěla únavou už pár kilometrů za parkovištěm. Nicméně za slib, že u pramene Labe mě čeká překvapení, jsem se nechala ukecat a šla dál.

"Tak? Kde je to překvapení?" Zeptala jsem se v očekávání, když jsem nakoukla za kulatou zídku, ve které byla shromážděná voda malého Labe, které vyvěralo ze země jen o pár metrů dál.

"Nejsi ty trošku nedočkavá?" Usmál se na mě a zezadu mě objal. Jeho husté vousy mě lechtaly na uchu. Místo odpovědi jsem se k němu v jeho náruči otočila čelem. "No dobře. Přivezl jsem ti to z Kanady. A bál jsem se, že mi to hodíš na hlavu. Vlastně se pořád bojím, jsem nervózní jak malé děcko."

"Davide!" Zasmála jsem se, ale trošku mě zamrazilo, protože při pohledu do jeho očí jsem tu nervozitu, o které mluvil, vážně viděla.

"Dobře," pustil mě. "Ale zavři oči."

Překryla jsem si dlaněmi obličej a teď už taky nervózní jsem si přešlápla. Slyšela jsem, jak něco hledá v kapse své bundy, pak nějaký krok. Odkašlal si. "Tak můžeš."

Zamrkala jsem očima, abych přivykla světlu. Potom jsem pohledem vyhledala Davida. Klečel přede mnou na jednom koleni a v ruce držel krabičku. Zmateně jsem znova přešlápla. "Co?" vydala jsem ze sebe.

"Kotě, když jsem to kupoval, cestou na letiště za tebou, tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Až když se letadlo blížilo do Česka začalo mi to šrotovat a od té chvíle nepřestalo. Objel jsem několik obchodů, než jsem našel ten, který se mi k tobě hodil. Pořád ho nosím s sebou a sbírám odvahu ti ho dát. Protože jsem to fakt hodně zvoral, že jsem se vypařil." Snažil se udržet, ale třásl se mu hlas.

"Davide?" V hlavě jsem měla zmatek. Nebyla jsem si jistá, o co tady jde. Žádá mě o ruku? On? Takový racionální chlap si mě chce bezhlavě vzít? Po půl roce partnerství a několika měsících ticha? Aniž bychom spolu před tím delší dobu bydleli? Že by proto to sestěhování? Co mu mám říct? Chci? Ještě se nezeptal, třeba si to špatně vykládám. Neudržela jsem jednu delší myšlenku.

... "Lee, vezmeš si mě?" Otevřel červenou krabičku na šperky a odhalil nádherný prsten.
》Další díl《