Za medvědy

To bych nebyla já, aby byl více jak měsíc klid. 'Jestli budeš mít chvíli, stav se tu!' Přišla mi jedno pondělí po osmé ráno SMSka od Markét.

》Předchozí díl《

Před desátou jsem se konečně dokopala dorazit do Bobra. Udělala jsem si kafe a sedla si ke stolku před barem. "Tak co se děje?" Položila jsem Maky otázku, když zkasírovala jediný stůl, který ji takhle po ránu zaměstnával.

"To budeš asi čumět," řekla jen a zalezla do kanclu. Za pár sekund se vrátila a vrazila mi do ruky kytici se slovy: "Tohle tu na tebe dneska ráno čekalo přede dveřma."

"Na mě?" nechápala jsem a chvíli zírala na krásnou barevnou kytici složenou převážně z lučního kvítí. Jenom náhodou jsem si všimla obálky zastrčené mezi několika květy. Zaváhala jsem a otevřela ji. Žádný dlouhý román se tam neskrýval, vzkaz zněl stručně a jasně, zůstala jsem na něj ale civět jako vyvoraná myš a v krku mi nakynul knedlík.

'Ahoj, Lee. Dřív, než tu kytku vztekle zahodíš do koše, chci jen říct, že ona za nic nemůže! :)

Ozvi se mi, prosím. Byl bych rád, kdybys mi dala šanci se s Tebou vidět a promluvit si. David'

"Ty vole, já už nemůžu. Jsem prokletá?" položila jsem řečnickou otázku, když se mi konečně vrátil hlas i vzkaz z rukou Maky. Na odpověď jsem nečekala, sebrala jsem svou tašku, telefon a kytku, zabouchla za sebou dveře a nechala na stole plný hrnek pressa a u stolu kolegyni. Dalších několik desítek minut jsem strávila na břehu řeky a tupě pozorovala proud. Když už se mě i kachny přestaly bát a usadily se vedle mě, zvedla jsem se a vyrazila domů. Kytici jsem nacpala klasicky do půllitru, málem se tam ani nevešla, švihla jsem sebou na gauč a otevřela starou SMSkovou konverzaci s Dejvem. Chtěla jsem mu tu jednu šanci dát. Alespoň to mezi námi nějak uzavřít, třeba pak najdu klid.

'Ahoj. Dík za tu kytku...'

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. 'Ahoj! To je to nejmenší. Můžeme se vidět?'

'Zítra večer?' Sice jsem nevěděla, jestli dneska vůbec usnu, každopádně jsem si ale nebyla jistá, jestli mám na to ho vidět už dnes.

'Super, udělám někde rezervaci na večeři a dám ti vědět, jo?' Na to už jsem mu odepsala pouze 'ok' a šla si udělat drink na uklidnění a naladila seriál. Takhle se válet na gauči jsem vydržela až do rána. Respektive někdy večer jsem vytuhla.

.

Ráno jsem se vzbudila celá polámaná. Když jsem koukla na mobil, čekaly tam na mě čtyři zprávy, tři od Markéty, která se snažila vyzjistit, jestli jsem v pohodě a jestli jsem napsala Davidovi, ta čtvrtá právě od něj s časem a místem rezervace. Vlezla jsem si pod horkou sprchu a potom si šla zacvičit jógu, abych uvolnila zatuhlé trapézy. Už teď jsem byla nervózní z dnešní večeře a to mě čekala až za nějakých sedm hodin. Došla jsem si do města pro nějaký rychlý oběd, vzala jsem to oklikou, abych zabila trochu času, na náměstí dala kafe, po návratu domů si pustila Pulp Fiction a hned po něm se začala chystat. Den ve znamení čekání na večer. 

.

.

Dveře do restaurace mi otevřel zaměstnanec podniku. David vybral nóbl místo na večeři. Nic jiného jsem od něj ani nečekala. Na jednu stranu byl schopný půl roku strávit v divočině a spát pod širákem, na druhou stranu se nebál na sebe navléknout společenské oblečení, trochu si připlatit a nechat se obskakovat personálem, jíst a pít vyloženě delikatesy a užít si wellness v pětihvězdě. Měla jsem chvílemi co dělat, abych s ním udržela krok. Nechala jsem se přes celý plac uvést ke stolu od ostatních odděleného nízkou zídkou. Takové "soukromé" stoly pro V.I.P. tady měli asi jen čtyři. Nepřekvapuje mě, že Dejv zvládnul jeden z nich zařídit ze dne na den, i přes to, že na ně byla často čekačka i několik měsíců. Na stole byly zapálené svíčky, karafa bílého vína a vody. Na jedné ze dvou židlí seděl David. Jakmile nás zahlédl přicházet, vstal a vyrazil nám pár kroků naproti. Když jsem ho po tak dlouhé době viděla jít naproti mně, oblečeného ve společenských kalhotech a bílém tričku, přes které měl tmavě šedé sako, opáleného, s hustým plnovousem za kterým prosvítal jeho perličkově bílý úsměv, rozvibrovalo se mi celé tělo. Byla jsem ráda, že zbývalo jen pár kroků k mému místu. Na poměrně vysokých podpatcích se mi klepaly kotníky a v černých strečových šatech, přes které jsem měla přehozenou modrou džísku, jsem se začínala cítit hrozně stažená. Udržela jsem si od něj dostatečný odstup, aby pochopil, že se s ním nechci na pozdrav objímat, a pro jistotu k němu nestála úplně čelem.

"Moc ti to sluší," začal konverzaci po tom, co jsme se oba usadili. 

"Málem jsi už zapomněl, co?" neodpustila jsem si rýpnutí. Chtěla jsem vysvětlení toho, co se stalo, dělo, děje a kam to směřuje. A chtěla jsem to hned. Jen jsem byla moc hrdá si o to říct normálně.

"Lee," vykouzlil na tváři náznak provinilého výrazu. "Jsem idiot, že jsem se neozval dřív. A pochopím, když mě nakopeš do zadku a pošleš tam, odkud jsem přišel. Ale vzhledem k tomu, že jsi teď tady, tak to snad udělat nechceš, nebo si aspoň počkáš na vysvětlení a na to, jak si budu sypat popel na hlavu. A náležitě si to užiješ a na závěr mi chrstneš víno do obličeje a odejdeš odsud jako královna večera."

Přišel číšník a zeptal se nás, co si dáme. Místo přemýšlení nad Dejvovými slovy jsem tedy musela rychle něco vybrat. Lanýžové gnocchi se šampaňskou omáčkou mě zaujalo na první pohled.

"Stal se s tebe vegetarián?" zeptal se mě David, když číšník odešel.

"Ta myšlenka se mi líbí. Ale spíš jen zatím zařazuju veganskou a vegetariánskou stravu a omezuju maso a tak..." pokrčila jsem rameny a pohledem ho vyzvala, ať začne objasňovat.

"Měl jsem hodně nad čím přemýšlet. Nechtěl jsem to mezi námi ukončit, jen jsem si to fakt potřeboval probrat v hlavě. Pár dní na to, co jsme se viděli naposled, se mi ozvala kámoška, že se jim uvolnilo jedno místo v letadle, že letí na pár měsíců do Kanady. Měl jsem všeho po krk, tak jsem jí na to kývnul, vypadalo to jako dobrá šance na to, abych si vyčistil hlavu. A hodně to pomohlo. Vrátil jsem se teď v neděli. Oni tam ještě jsou, ale já tam nemohl zůstat dýl. V práci se to začalo hromadit, ale to by se dalo. Jenže jsem potřeboval za tebou. Až teprve v letadle mi došlo, jaký jsem hovado, že sem taky možná přiletím a ty se mi nebudeš chtít ani podívat do očí." Mluvil celkem dlouho, dělal dlouhé pauzy a snažil se, abych na jeho zpověď nějak reagovala. Já ale pouze mlčela a hrála si se sklenkou vína.

"Takže co se po mně chce? Abych se k tobě vrátila?" zeptala jsem se nakonec.

"Už jsi to mezi mnou a tebou ukončila?" Co to je za otázku? Já?

"Co když mám někoho jiného?" 

"Já jsem to věděl, že sotva zmizím, tak si tě získá zpátky..." zabručel na svého teriyaki lososa, kterého mu před chvílí položili na stůl.

"Co prosím?"

Nějak z té své poznámky celkem úspěšně vybruslil. Zbytek večeře jsme si povídali naprosto normálně. Vyprávěl mi o Kanadě, přihodil pár historek, jak potkali medvědy a jinou zvěř, o horách, jezerech a řekách, sliboval mi fotky, a mimo jiné mi řekl i o tom, že ta jeho kámoška po něm v připitém stavu vyjela, což on odmítl, ale málem to způsobilo rozchod mezi ní a jejím přítelem, který tam taky byl. Takže bylo možná víc důvodů, proč se nakonec spakoval a odjel zpátky. Po překonání počátečních zvláštních pocitů mi s ním bylo fajn, takže jsem mu u dezertu nakonec prozradila, že teď s nikým nejsem, že s Martym nic nebylo (dala jsem mu však sežrat jeho poznámku o tom, že mě Marty získá zpátky, a naznačila, že by mě ale pořád chtěl), nicméně nějakou tu aférku jsem měla. Bylo na něm vidět, že ho hlodá, že jsem se ho pokusila vyměnit, ale nic neřekl. Neměl nejmenší právo něco namítat. Dvě hodiny utekly jako nic, dojedli jsme dezert, vyprázdnili karafu vína, Dejv nám zavolal taxi, zaplatil přes mé námitky i za mě a vydali jsme se k východu. Cestou mi nabídl rámě a já ho přijala. Při nasedání na zadní sedačky mi přejel dlaní po bedrech. Testoval, kde jsou jeho hranice. Já ale všechny během večeře smazala a ještě jsem nestihla nastavit nové, takže zatím nic nepřekročil. Vystoupili jsme u mě před barákem. Taxíkář čekal se zapnutým motorem, ale Dejv mě doprovodil až před vchod.

"Lee," vstoupil mi do mého osobního prostoru, ale já neucouvla. Ani jsem neměla moc kam, za mnou už byla zeď. "Je mi to líto. Mrzí mě, jak jsem reagoval, když jsi mi řekla o své minulosti, je mi líto, že jsem ti nevěřil, štve mě, že jsem tě tady nechal a zbaběle zmizel a neozval se takovou dobu..."

Zvedla jsem pohled k jeho očím. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů. Položila jsem mu ruku na bok, abych nezavrávorala na tenkých podpatcích dozadu. "Jo, to jsi podělal..." zašeptala jsem mu téměř z úst do úst. "Ale teď jsi tady. Mrzí tě to. A už to neuděláš, viď?" Ta jeho vůně! Jeho hluboké oči a maličký kroužek v nose... Sklonil se ještě maličko níž, lehce se dotknul svými rty těch mých, poslední krok nechal na mě. A já podlehla tomu pocitu bezpečí, který jsem s ním vždy měla. Vzala jsem jeho spodní ret mezi ty své a zavřela oči. Chviličku jsme si hráli se rty, jazyky jsme se ani nedotkli, prostě jen takové ty jemné krásné důvěrné a zároveň zkoumavé polibky. Držel mě kolem pasu, já se k němu vytahovala za jeho ramena. "Nechceš..." zašeptala jsem tiše, když se ode mě na chvíli odtáhl, "jít ještě nahoru?"
》Další díl《