Momenty pravdy

Navečer jsem se stavila v Bobrovi. Markét měla směnu, tak jsem si k ní zašla pro přátelskou radu a odešla téměř s výpraskem. Nejprve se zděsila mého rozbitého obličeje, po vysvětlení se mi vysmála, potom jsme si spolu sedly nad cappuccino a víno, protože neměla moc plno a na zácviku tam byla brigádnice. Odvyprávěla jsem jí to, co se stalo od včerejšího večera do dnešního rána, ona mi na oplátku řekla svůj názor. A ten mě moc nepotěšil, dala totiž za pravdu Martymu. Tedy alespoň ohledně Tomáše. Že prý ho beru jako kámoše s výhodama a dávám mu falešné naděje, protože se do něj nedokážu zamilovat. A nedokážu se do něj zamilovat, protože nemůžu pustit z hlavy Martyho a Davida.
》Předchozí díl《

V té chvíli to ve mně trošku začínalo vřít. Přeci nejsem mrcha, která by si s chlapama hrála. Ale zamilovaná se necítím, to je fakt. Jenže jsem si myslela, že to máme oba stejně nastavené. Pak jsem si ale vzpomněla na otázku, kterou mi položil včera, když jsme přijeli ke mně: 'Nemáš mě jen na to jedno?' 'A co kdybychom spolu dneska nespali a jen si v klidu dali večeři?' Další otázka toho večera. A moje reakce? Naštvala jsem se. Sakra. Možná má pravdu. Co se Martyho a Davida týče, dala mi taky celkem suverénně jasné vysvětlení.

"Tak je jasné, že Martyho prostě z hlavy ani ze srdce dostat nemůžeš, i když se občas fakt snažíš a chceš... No a co se Davida týče, tam bych si taky nebyla jistá, jak na tom jsi. Nemluvíš o něm, ale to, jak to skončilo, to podle mě není uzavřená kapitola. Já si prostě myslím, že miluješ tyhle dva... A na třetí lásku, Toma, prostě nemůžeš mít kapacitu." Tím jsme rozhovor ukončily, musela se vrátit do práce. Já ještě chvíli seděla, dopíjela a zpracovávala. Lhala jsem sama sobě. Snažila jsem se Toma milovat, ale protože to nešlo, sklouzlo to spíš k jeho využívání. Na Dejva jsem myslela, sice ne denně, ale jednou za čas jsem si vzpomněla. Vždycky to bylo bolestivé a trvalo dlouho, než jsem ho zase z hlavy vyhnala. Zajímalo mě, co dělá. Jestli na mě zapomněl. Ale zároveň mi bylo jasné, že tahle kapitola už je uzavřená, proto mě štvalo, že se pořád nemůžu úplně posunout dál. A Marty? S ním by to vydalo na sérii románů. Vždycky, když už si myslím, že je to za mnou, najde si ke mně cestu zpět. Vždycky!

..

..

Rozvibroval se mi v kapse mobil. Vytáhla jsem ho a zaostřila na displej. Měla jsem v sobě láhev vína, kterou jsem si koupila cestou z Bobra, a právě ji ředila v baru Long Islandem a skleničkou vodovodnice. V baru, ve kterém jsem se poprvé potkala s Davidem. Asi mě chytla nostalgická, po skoro litru vína a hlubokém rozhovoru s Markétou. Na displeji svítilo Tomášovo jméno. Na druhý pokus jsem potáhla zeleným telefonkem a hovor vzala.

"Ano?" ozvala jsem se.

"Ahoj, kde jsi? Chtěl jsem ti opravit tu sprchu, ale nemůžu se na tebe dozvonit."

To bude asi tím, že nejsem doma. A že my dva jsme se spolu vždycky nejdřív domluvili, než jsi přišel. "Já jsem ve městě. A domů se dostanu až za dlouho."

"Ty někde piješ? Děje se něco?"

Protočila jsem panenky. "Jo, jsem v baru. Na něco jsem přišla, ale to si musíme promluvit osobně."

"Mám pro tebe přijet?"

"Hele, já si myslím, že bychom to spolu měli ukončit. Že tě tahám za nos a ty to tušíš... Ale nedělám to schválně, jenom prostě asi teď nemám kapacitu na to, abych tě milovala, i když jsi fakt super kluk..." Paráda Lee, fakt, doslova před pěti vteřinama jsi mu řekla, že si o tom musíte promluvit osobně!

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. "Spala jsi s nim, co?"

Cože?! "Cože?"

"S Martym... Chtěl jsem ti to přijít opravit už ráno, ale když jsem u tebe zaparkoval, zrovna vycházel z baráku."

"S nikym jsem nespala, rozrazila jsem si obočí, odpadla jsem po práškách na bolest a on mě tam zůstal hlídat."

Pobaveně vydechl. Chvíli jsem slyšela jeho dech ve sluchátku, načež zavěsil. Pár sekund jsem koukala na potemnělý displej, pak jsem si zabručela citoslovce pochopení, ačkoliv jsem nechápala, a napila se colového koktejlu. 

..

..

Přestože jsem si čas od času vzpomněla na Martyho slova, že by mě rád někdy zase viděl a prosbu, abych mu napsala, neozvala jsem se mu. Uběhlo více než tři týdny a já byla odhodlaná za tím udělat tlustou čáru. Ano, už poněkolikáté, ale tentokrát bylo odhodlání silnější, než kdy jindy. On se taky neozýval. Pravděpodobně usoudil, že kroky k tomu, abychom se k sobě vrátili, udělal celkem dlouhé a teď je řada na mně. Tomáše jsem už taky neviděla, přestal chodit i do Bobra, nedal o sobě vědět, já taky mlčela. Sprchu jsem si spravila sama, správnou hadici jsem tedy v obchodě vybrala až na třetí pokus a při sprchování to pod kohoutkem trochu netěsnilo, ale nic tragického. 

Ale to bych nebyla já, aby byl více jak měsíc klid. 'Jestli budeš mít chvíli, stav se tu!' Přišla mi jedno pondělí po osmé ráno SMSka od Markét.

》Další díl《