Krev v obočí

Stáli jsme s Martym naproti sobě a ani jeden jsme si nebyli jistí, jak překonat ten divný okamžik, který se před chvílí udál. Nebo alespoň já jsem nevěděla. On to po chvilce zvládl s grácií a mně vytvořil na tváři ruměnec. 
》Předchozí díl《

"Není to tak těžké, co?" Vytáhnul pravý koutek úst v samolibém úsměvu.

"Co myslíš?" Nechápala jsem a stále proti němu stála ve stejné pozici, jako v momentu, kdy odcházel Tomáš.

"Však ty moc dobře víš. To, kvůli čemu ses na mě tak znechuceně dívala na svatbě..." Na chviličku se odmlčel, ale když jsem jen lehce zčervenalá v obličeji neodpovídala, dodal ještě: "Jen to, že sis vybrala zrovna Natáliina bráchu, je možná lehce zarážející."

Nadzvedla jsem obočí a konečně se pohnula. Rovnou směrem ke kuchyňské lince, na které jsem měla odložený gin, z lednice vytáhla tonik a namíchala si drink. Na moralistické řeči právě od něj jsem vážně nebyla zvědavá. Marty mezitím přešel za mnou a ležérně se opřel o roh linky. Až teprve po tom, co jsem hodila do sklenky pár kostek ledu a snítku rozmarýnu rostoucího mi na lince, kterým jsem si včera v obchodě udělala radost, a ochutnala svůj výtvor, jsem se ho bez jediného pohledu na něj zeptala: "Proč ses chtěl vidět?" 

"Potřeboval jsem to."

S nepochopením jsem přimhouřila oči a konečně na něj upřela pohled.

"Můžu si taky nalít?" Zeptal se, ale už byl na cestě do kumbálku, kde jsem schovávala alkohol. Vzal si polorozpitou láhev vodky a z lednice vytáhl pomerančový džus. Obsloužil se sám, což mě na jednu stranu lehce vytáčelo, bez svolení se tu choval jako doma, na druhou stranu mi vyhovovalo, že se o něj nemusím starat. "No a jak se jinak máš? Neměli jsme čas si promluvit..."

Pořád jsem nechápala, co chce, ale rozhodla jsem se to prozatím neřešit. Ono to z něj časem vyleze, snad mě to moc nenaštve. Posadili jsme se každý na jeden konec pohovky, pustila jsem na notebooku nějaké náhodné písničky a upíjeli jsme své drinky. V několika větách jsem shrnula svůj život - tedy kromě narychlo odstěhovaného Petra a Tomáše v mé posteli a životě (čemuž se trochu povýšeně pousmál) žádná změna. Od něj jsem se toho taky moc nedozvěděla. Něco o nějakých výletech s kámošema, pár změn na hotelu, ale nic, co by se přímo týkalo jeho... o Natálii nepadlo ani slovo.

"Chybíš mi, víš to?" řekl, když jsme dopili třetí skleničku a šel nám nalít další. Ani se na mě při tom nepodíval. Prostě to jen tak pronesl. A mně se z nějakého důvodu na okamžik stáhlo hrdlo. Víc jsme to nerozebírali. Dál jsme si povídali o věcech, které jsme měli dřív společné. Bylo to, jako kdybychom se nikdy neodcizili.

Blížila se půl dvanáctá, já začínala být unavená a celkem opilá. I přes to se mi s ním ale strašně hezky trávil večer. Teď už to bylo takové přirozené, uvolněné, bez jedovatostí... Poposedla jsem si na gauči tak, abych se mohla trochu položit. Začaly mě zábst nohy a tak jsem si na ně skopala polštář. Dopadl na má chodidla asi deset centimetrů od Martyho stehna, proto jsem pokrčila o trošku víc kolena, abych mezi námi udělala větší mezeru. On ale pravou rukou zajel pod polštář a dotkl se mé holé kůže nártu. Nenásilně si vzal mojí pravou nohu do dlaně a položil si ji do klína. Bez odporu jsem natáhla koleno, nechala si lehce masírovat chodidlo a upíjela ze své skleničky.

"Pořád na tebe myslím," řekl tiše a zvláštně se mu třásl hlas. Nic, čeho by si někdo, kdo ho dobře nezná, všiml. Já jsem to ale silně vnímala. "Posledních pár týdnů snad každou vteřinu. Když jsi byla s Davidem, začínal jsem si zvykat na to, že spolu prostě nebudeme. A ke konci už to nebylo tak těžké, věděl jsem, že se o tebe postará. Jenže teď nevím, kdo se o tebe zrovna stará. A jaké s tebou má úmysly. A to mě užírá. Bojím se o tebe. Nevím, jestli máš komu zavolat, když budeš potřebovat zachránit. Nevím, jestli by sis vzpomněla na to, že já bych přišel." Za každou větou se odmlčel a polknul. "A po tom, jak ses na mě dívala na tom parketu, jako že jsem tě zklamal. Lee, mně se o tom každou druhou noc zdá."

"Marty, já nepotřebuju zachraňovat..." To byla jediná věta, na kterou jsem dokázala nějak zareagovat. Zbytek jeho slov se do mě ještě pořád zavrtával, jako kůrovci do dřeva.

"Potřebuješ. Vždycky jsi potřebovala," odvětil přesvědčeně.

"Děláš si srandu?" Tón jeho hlasu mě vytočil. "Myslíš si, že se o sebe nedokážu postarat?" Vytrhla jsem mu mou nohu z klína a posadila se.

"Potřebuješ nějakou chůvičku. Já jsem tě tahal z průserů dýl, než si pamatuješ, David mě pak vystřídal, dělal ti bodyguarda i přede mnou, teď máš šukacího kamaráda Tomáše, co ti opravuje hadice od sprchy..."

"To snad nemyslíš vážně!" Vyšvihla jsem se do kleku.

"Myslím. Možná to neděláš schválně, ale potřebuješ to. A chlapi to vycítí. Mě baví se o tebe starat..."

"Víš co, vypadni! Tohle nepotřebuju poslouchat, že jsem nějaká zoufalka, co by bez tvojí pomoci nepřežila ani týden!" Stoupla jsem si a svižným krokem mířila ke dveřím do bytu. Jenže on za mnou nešel. Přede dveřmi do chodby jsem se po něm otočila.. "Můžeš se zvednout a vypadnout?!" Křikla jsem na něj, prudce se otočila zpátky a chtěla pokračovat dál do chodby. V té chvíli se mi zatmělo před očima a obrovská bolest mi vystřelila od pravého obočí do celé hlavy. Narazila jsem do ostré okované hrany zdi vedle futer. Než jsem se stihla vzpamatovat, stál u mě Marty a tiskl mi papírový kapesník nad okem.

"Jsi v pohodě? Pojď do koupelny..." Hlava mi třeštila tolik, že jsem vůbec nevnímala, co dělá, ač to strašně bolelo. "Vidíš, ty hrdinko, že potřebuješ zachraňovat? Máš ohozenou zeď krví, rozsekla sis obočí. Pojď, to je na šití, sjedem na pohotovost..."

"Ani omylem, to nebude tak zlý..." 

Zlý to asi celkem bylo, vzhledem k množství krve, starostlivým pohledům Martyho a té šílené bolesti. Ale ani v normální situaci bych na pohotovost nejela, natožpak když jsem trochu opilá a po tomhle argumentování s Marym. Polkla jsem si dva ibalginy, protože jsem měla pocit, že se mi rozskočí hlava, a za dvacet minut jsem nevěděla o světě.

..

..

Vzbudila mě bodavá bolest vystřelující z pravého obočí, když jsem se o něj ve spánku opřela. Druhá věc, kterou jsem po bolesti ucítila, bylo Martyho pevné ranní vzrušení na mých bedrech, dožadující se pozornosti. Rychle jsem se od něj odtáhla a tím ho vytrhla ze spánku.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se ho překvapeně a snažila se rozpomenout se, co se stalo po tom, co jsem si vzala prášky na bolest. Neměla jsem ale ani páru.

Dal si načas, než mi odpověděl, protřel si oči, protáhnul se, posadil se vedle mě na posteli a stáhnul si dredy do culíku. Já si mezitím alespoň rychle zkontrolovala, co mám na sobě a trochu se uklidnila, když jsem zjistila, že mám na sobě kalhotky a lehce krvavé tílko. Jsem celkem dostatečně oblečená. "Večer jsi chtěla, abych si k tobě lehnul a zůstal tady přes noc."

"To si vůbec nepamatuju..." přiznala jsem lehce poraženecky a nebyla si jistá, jestli tomu věřit, nebo ne. Je to Marty a s naší minulostí jeden nikdy neví, co se stane, ale na druhou stranu jsem na něj byla včera fakt hodně naštvaná. Vlastně jsem asi celkem pořád. "A..." Podívala jsem se na něj ustaraným úkosem.

Usmál se. "Nic nebylo," konstatoval, jako kdyby mi četl myšlenky. "Vzala sis prášky, ještě chvíli jsi na mě naštvaně prskala, pak sis sundala kalhoty a šla sis lehnout. Prášky s tim chlastem ti docela nandaly, když jsem chtěl jít domů, tak jsi mi to rozmlouvala a nechtělas mě pustit. Pak jsem si lehnul vedle tebe a ty jsi odpadla."

Kývla jsem a dost se mi ulevilo. "Dobrý..." řekla jsem tiše.

Vyčistila jsem si zuby, převlekla se do čistého a krvavé tílko dala odmočit doufaje, že mi na něm nezůstanou fleky. Marty mezitím udělal dvě kafe a vytáhl z lednice zbytek medovníku, který jsem si jakožto prošlý nedávno přitáhla z Bobra. Když jsem se oblekla, pomohl mi přelepit rozbité obočí, během čehož mi zase trochu začala téct krev. Po chvíli se ale prasklinka zacelila. Nasnídali jsme se spolu a on zavolal do hotelu, že dneska dorazí dýl. Kvůli mně, ale to neřekl. Já mám dnes naštěstí volno, takže se můžu kurýrovat v klidu doma.

Ještě chvilku jsme si spolu tak obecně povídali, víceméně o mojí práci a o tom, co se děje na hotelu. Párkrát zmínil, že by potřeboval někoho na bar, ale víc jsme to neřešili. Vypadalo, jako kdyby se mi snažil naznačit, že by tam chtěl mě. Ale snad bylo jasné nám oběma, že by to nedělalo dobrotu. Po necelé hodině usoudil, že je nejvyšší čas vydat se do práce a tak jsme se rozloučili. Než jsem za ním zavřela dveře, stihl ještě rychle říct: "Rád bych se s tebou zase někdy viděl, napiš mi, prosím..." Zavřela jsem, otočila klíčkem v zámku a chvíli nepřítomně koukala na kresby ve dřevě dveří. 'Rád bych'? 'Napiš mi, prosím'?
》Další díl《