Zabiješ ho

Bylo to jako věčnost, když jsem konečně uslyšela z chodby ještě jiný hlas: "Tak tys mě minule nepochopil, ty zmrde?!" Následovala tupá rána, jako když někdo hodně tvrdě upadne.

》Předchozí díl《

"Co to do háje..." pronesl poněkud zmateně Petr.

Donutila jsem se vstát, dojít ke dveřím, odemknout a maličko je pootevřít, abych vykoukla, co se děje. Petr se škrábal ze země. Marty k němu přišel a nabídl mu pomocnou ruku, chytil ho pod krkem za triko a vytáhl ho na nohy, tvrdě ho přirazil zády k rohu zdi nad schody. "Au, co, ty vole..." zabručel Petr po tom, co se praštil hlavou o zeď.

"Nepamatuješ si, ty parchante, co jsem ti posledně říkal? Že se k Lee nebudeš přibližovat? Že se nebudu krotit, jestli tě ještě někdy uvidím poblíž ní?" V Martyho očích byl vidět neskutečný vztek, šla z něj hrůza. Petr se ale začal smát. Jako odpověď dostal pěstí do lícní kosti. Na okamžik se musel vzpamatovávat z bolesti, ale najednou se rozesmál znova, plivnul vedle sebe na zem trochu krve a pak vrazil kolenem Martymu do břicha a odstrčil ho od sebe. Marty zalapal po dechu.

"No vidíš, já myslel, že jsi to s tou pindou vzdal," pronesl Petr povýšeně a kopnul ho do břicha, až Marty zavrávoral a zastavil se až o stěnu za sebou. "Víš, že si sem tahá jinýho nabíječe? A jak se k němu má. Strká mu jazyk až do krku. A měl bys ji slyšet, jak u toho po večerech heká..." Smál se. Nechápala jsem, co to je za idiota, jak tohle může říct? Tohle nesmí říkat zrovna Martymu, sakra!

Všechny svaly na Martyho těle ztuhly. "Ty jsi neskutečný prase!" řekl a při tom dal Petrovi pěstí do obličeje takovou ránu, že zavrávoral, nad schody špatně stoupnul a spadnul z nich dolů. Vylezla jsem ze dveří, ale to už Marty šel za ním. V mezipatře se snažil Petr pomalu sebrat ze země, ale Marty si nad něj obkročmo kleknul a začal ho pěstmi mlátit do obličeje. "Myslíš si, že ti tohle všechno projde? Myslíš, že se ti nemůže nic stát?" Z nosu, obočí i z koutků úst Petrovi tekla krev. Nebránil se, už se ani nesmál. Marty ale nepřestával.

"Stačí," řekla jsem nejistě a koukala na ně z patra. Nepřestával, bil ho dál, vůbec si mě nevšiml. Tohle už nevypadalo dobře. Seběhla jsem za nimi do mezipatra. "Marty!" křikla jsem na něj, ale nic se nestalo. "Přestaň, zabiješ ho!" snažila jsem se ho zastavit, odstrčit z Petra. "Dost, Marty!" Konečně přestal. Rychle a hluboce dýchal, z kloubů na obou rukách mu tekla krev. Podíval se na mě nepřítomným pohledem, potom zas obrátil zrak na Petra pod ním. Ten jen tiše bručel bolestí a snažil se maličko hýbat krkem, zjistit, jestli je v pohodě.

"Vstaň, padej, k sobě do bytu, nebudeš tady ležet na chodbě," zvednul se Marty a za triko zvedal ze země i Petra. Ten se ale sám na nohy postavit nedokázal. 

"Neměli bychom zavolat záchranku? Nemůže mu něco být?" Ptala jsem se tiše.

Marty si ho prohlídnul od hlavy až k patě. "A ten hajzl nás ještě udá, ne?"

"Co když se mu vážně něco stalo? Spadnul ze schodů, tys mu taky pořádně naložil..." 

Zaksichtil se a hlasitě vydechnul. "Nic lepšího si nezaslouží. Nevim, Lee, nechci pro něj nic dělat, rozhodně mu nehodlám dát šanci něco na nás zkusit. Je otevřeno k němu do bytu? Běž se tam podívat. A koukni, jestli tam někdo neni."

Vzala jsem za kliku, otevřela do bytu a zavolala dovnitř, jestli se někdo ozve zpět. Ticho. Vstoupila jsem tedy dovnitř. Měl malý byt, menší než já, nakoukla jsem do koupelny i obou místností, ale nikde nikdo. Marty Petra vytáhl nahoru po schodech a posadil ho do jeho sprchového koutu. Donesla jsem dvě sklenice s vodou, Marty jednu rovnou vypil, pak stáhnul Petrovi triko přes hlavu. Ten pořád něco mumlal, ale nebylo mu rozumět. "Nevypadá to, že by měl něco zlomené," konstatoval Marty, když mu osahal žebra a ruce. "Hej, prasáku, vnímáš nás?" lehce mu poklepal hřbetem ruky do tváře.

"Au," zavrčel Petr, "jo."

"Je ti blbě? Chce se ti zvracet?"

"Ne."

"Na, napij se," podal mu druhou sklenici s vodou.

Petr si vedle sebe odplivl krev. "Kreténe," zabručel, ale natáhl ruku po pití.

"Vidíš, je v pohodě," řekl s pohrdáním v hlase Marty, natáhl se po sprchové hlavici a pustil na Petra studenou vodu. 

"Jsi normální, ty idiote?" uhýbal před proudem vody. "Ty jsi normální psychopat!"

"Vidím, že už jsi v cajku. Tak pojď, ty siláku," zvedl ho ze země a odtáhl ho do ložnice, kde ho pohodil na postel. "Máš štěstí, že tady Lee byla, jinak jsi dopadl mnohem hůř. Vylež se z toho, jestli ti bude blbě, budeš zvracet, nebo něco, tak si zavolej sanitku, můžeš mít otřes mozku, nebo něco horšího. Ale zkusíš o mně nebo Lee ceknout jediný slovíčko a příště už si sanitku nezavoláš. To samý, jestli na Lee ještě něco zkusíš, tohle bylo poslední varování!"

Nechali jsme ho tam ležet, ho ruky mu dali pytel hrášku z jeho mrazáku, ať si chladí obličej, a šli ke mně na byt. Sedla jsem si na zavřené víko záchoda a pozorovala Martyho, jak si smývá z rukou krev. "Ještě půjdu na chodbu setřít tu krev," řekl nakonec, ale zastavila jsem ho a šla jsem to udělat sama.

Když jsem se vrátila, seděl na židli v kuchyni, lokty opřené o stehna a lehce si masíroval ruce. "Jsi v pohodě?" ptal se, když jsem si sedla naproti němu. 

"To bych se měla ptát spíš já tebe, ne?" 

"Kde máš vůbec toho svýho hrdinu?" zeptal se jízlivě. Když jsem mu odpověděla, byl chvíli zticha a pak rozhodnul: "Tak já teda asi půjdu domů, dneska tě určitě už otravovat nebude. Ráno se stavím se kouknout na tebe i na něj," zvednul se.

"Počkej," zastavila jsem ho. "Nechceš tady zůstat? Třeba i přespat?" Ticho. "Já si klidně lehnu na gauč, ty se vyspi v posteli. Byla bych moc ráda, kdybych tu nemusela být sama."

Podíval se na hodinky. "To asi není úplně vhodný, ne? Co tomu řekne ten tvůj?"

"Marty..."

"Fajn, tak jo, ale budu na gauči. A dám si sprchu..." souhlasil nakonec.
》Další díl《