Ještě jednu šanci

Všechno se vrátilo do normálních kolejí. Už je to několik měsíců, co jsem skončila v hotelu, smlouvu v Bobříkovi mi bez jakéhokoliv problému přepsali na dřívější datum nástupu, Martyho jsem neviděla od chvíle, kdy jsem vrátila veškeré zapůjčené věci personální, zato s Dejvem se vídám poměrně často. Někdy si jen zajdeme na večeři nebo na drink, občas na procházku, jindy se válíme u mě nebo u něj doma. U něj častěji, prý se mu u něj doma o mě líp pečuje. Srandičky, to by mu šlo.

》Předchozí díl《

Před týdnem odjel se svojí partičkou, se kterou jednou za čas vyráží za sportem, na čtrnáct dní do Itálie, kola, potápění, nějaké lezení, nebo co všechno to říkal, že budou dělat. Volný čas jsem teď tedy trávila převážně doma, občas jsem si vyrazila na procházku k řece, ale nic velkého, počasí mi moc nepřálo, pěkně bylo většinou jen tehdy, když jsem byla v práci.

"Ahoj," zaslechla jsem za sebou před večerkou na rohu, když jsem se vracela z práce. Otočila jsem se za hlasem. Petr. Proč mě zdraví? Co má za problém? Posledních pár týdnů ho potkávám celkem často. Doposud jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, ne, že bych zapomněla, co mi udělal, ale už od té doby uběhla spousta času, srovnala jsem si v hlavě hodně věcí, David mě odnaučil panikařit při sexu, našla jsem sebedůvěru, důvěru a odvahu a tak vůbec. Prostě to, že jsem Petra za poslední asi tři týdny potkala snad sedmkrát, mi nepřišlo nijak zvláštní. Ovšem "ahoj"? To si mohl odpustit. Rychle jsem schovala do tašky peněženku, vytáhla klíče a svižně odkráčela bez jediného slova domů.

Hned ten večer jsem si volala s Davidem, řekla jsem mu o tom pozdravu. Chtěl zrušit zbytek pobytu a vrátit se za mnou, ale povedlo se mi mu to rozmluvit, kvůli jednomu 'ahoj' přeci nezruší polovinu dovolené a nepotáhne se za mnou - bůh ví jak, když všichni jeli dvěma auty - zpátky do Česka. Další dva dny jsem ho nepotkala, ale stále mi to vrtalo hlavou. 

"Takže ty mě budeš teď ignorovat?" ozvalo se na chodbě, když jsem se další den vracela s plnou nákupní taškou ze supermarketu. Právě jsem strčila klíč do zámku vchodových dveří bytu. Letmo jsem se otočila. Stál ve dveřích svého bytu a lehce se usmíval. Jeho oči mi ale vypalovaly díry do kůže.

Odemkla jsem a vstoupila k sobě domů. Už jsem zavírala, když jsem mu odpověděla: "To není jen teď. Máš se ode mě držet dál, nehodlám se s tebou už bavit." Než jsem to ale dořekla, rychlým krokem se ke mně přiblížil. Natáhnul ruku ke dveřím, ale na poslední chvíli jsem je zavřela. Cítila jsem odpor, jak do nich z druhé strany zatlačil. Roztřesenou rukou jsem se snažila trefit klíčem do zámku, abych se mohla zamknout, ale mezi tím dveře zase stihl pootevřít. Pral se se mnou o vstup do mého bytu. Nakonec jsem se do zámku trefila a vší silou vrazila do dveří, ale nepodařilo se mi je úplně zavřít, přeci jen byl silnější, než já. Zapřela jsem je nohou, aby se víc neotevíraly a vrazila jsem do nich ramenem. Tentokrát se povedlo a zabouchly se. Rychle jsem zamkla.

"Co děláš?" Slyšela jsem, jak se za dveřmi směje. "Chtěl jsem jít jenom na návštěvu."

"Jdi pryč!" Přeskočil mi hlas. "Nebo zavolám policii, všechno jim řeknu."

"Jo? A co všechno? Budeš jim tvrdit nějakou vymyšlenou storku o tom, jak jsem tě před víc jak rokem znásilnil? Ale tys to nenahlásila? Kde máš vůbec ty tvoje bodyguardy? Už jsem je tu dlouho neviděl, ani jednoho. Nechali tě, co? Zjistili, že si s tebou neužijou, že jsi netykavka a vyšiluješ? Ale v pohodě, já ti ještě jednu šanci dám, neboj, tak až si to rozmyslíš, budu hned tady, za dveřma, já mám čas, počkám na tebe." Zabušil pěstí několikrát do dveří. Já za nimi stála jako opařená, srdce mi málem vyskočilo z hrudníku a ruce se mi klepaly, i přes to, že jsem je měla pevně zakleslé jednu v druhé. V hlavě úplně vymeteno, co bych měla dělat? Prostě tady budu sedět a čekat, dokud se něco nestane. Pořád tam na chodbě něco mumlal, občas bouchnul do dveří. Má pravdu, jak můžu zavolat policii, bydlí na druhé straně chodby, hned, jak přijdou do baráku, půjde domů. Důkazy žádné nemám, nic mu nedokážu. David je v Itálii, nemůže mi pomoct, nemůžu mu volat, jen by začal vyšilovat.

"Tak co, princezno, už mě tam pustíš?" Zasmál se.

Vytáhla jsem z tašky telefon. Něco udělat musím. Tohle nejde, přinejmenším bych se tady zbláznila. Otevřela jsem kontakty a rychle je prolistovala. Moc jich tam nebylo. Marty. Zastavila jsem listování a chvíli koukala na tenhle kontakt. To nejde. Po tom, jak to skončilo. Pokračovala jsem dál, ale nikoho, koho bych mohla poprosit o pomoc jsem nenašla. Vrátila jsem se zpátky na Martyho a s prstem těsně nad displejem jsem bez jediné myšlenky nechávala nějakou vyšší moc rozhodnout, jestli můžu stisknou tlačítko telefonu, nebo ne.

"No tak, kundičko, jedna rychlá návštěva!" Buch buch! To byla poslední kapka, dotkla jsem se displeje. Telefon vyzváněl. A vyzvánět přestal. On mi to típnul! Nahrnuly se mi slzy do očí zoufalstvím. Buch buch buch! Znova jsem vytočila jeho číslo.

"Lee? Co je?" Přijal hovor, ale nezačal ho moc vlídně.

"Marty?" zlomil se mi hlas.

Chvíli bylo ticho. "Co se děje?" Už zněl jinak. Došlo mu, že nevolám jen tak. Buch! "Lee!"

"Prosím, já vím, že je to mezi náma špatný, ale..." Knedlík v krku. Několikrát jsem na prázdno polkla. "Marty, Petr je za dveřma, nevím, co mám dělat. Je jak šílenej, chce dovnitř, buší na dveře..."

Zase nic neříkal. "Do háje!" zaklel nakonec. "Máš zamčeno?"

"Jo."

"Tak tam zůstaň, neodemykej, jsem tam za chvíli, jo?"

Už jsem nic neodpověděla, jen jsem zavěsila. Sesunula jsem se k zemi, klepala se a čekala, co se bude dít. Petr za dveřmi pronášel poznámky o tom, jaká jsem kurva a co mi udělá, a mlátil do dveří. Nekřičel moc nahlas, aby ho neslyšeli sousedi, vedle bydlí babča, která je hluchá jak poleno a v jiném patře ho slyšet nemohli. 

Bylo to jako věčnost, když jsem konečně uslyšela z chodby ještě jiný hlas: "Tak tys mě minule nepochopil, ty zmrde?!"

》Další díl《