Puntíkatý bobřík

"Dobrý den, slečna Bandová? Já jsem Touf, prý jste mě sháněla," podal mi ruku mladý holohlavý týpek.

"Jo, dobrý den. Viděla jsem, že sháníte někoho do týmu, tak jsem si říkala, jestli byste nevzali třeba mě," usmála jsem se a stiskla jsem mu ruku.

"Tak se pojďte posadit, dáme si kafčo a popovídáme si."

》Předchozí díl《

Byla to malá kavárnička s vlastní výrobou sendvičů a palačinek. Chodila jsem kolem ní denně do práce, párkrát jsem si tu jejich výběrovku vzala s sebou do kelímku, sympatická obsluha, sympatické prostory, inzerát ve výloze, proč to nezkusit. A zrovna jsem narazila na chvíli, kdy se tam pohyboval majitel.

Usadili jsme se naproti sobě, on si vedle hrníčku s espressem položil malý papírek a propisku. O životopis neměl zájem, pouze se zeptal na vzdělání a zkušenosti. Krátce jsem odvyprávěla jako básničku to, co jsem nikdy nezažila, ale stálo to v životopise, který jsem před necelým rokem našla v poštovní schránce a zaměřila jsem se na posledních několik měsíců, které jsem si pamatovala a které jsem prožila.

"To je poměrně pěkné místo, hotelový bar, dobrý hotel, proč tam končíte?"

Píchlo mě u žaludku. Věděla jsem, že se zeptá, odpovědí jsem měla připraveno minimálně sedm, ale stejně jsem vnitřně doufala, že nebudu muset žádnou z nich použít. "Nejsem úplně ten typ na čtyři hvězdy a řetězce. Malé rodinné podniky jsou mi prostě bližší," řekla jsem pomalu a snažila jsem se znít přesvědčivě. Ostatně je to pravda, jen to není důvod ukončení mého pracovního poměru.

"Oukej, tak já si tady na vás napíšu kontakt a během týdne bych se s vámi spojil a domluvíme se konkrétně, dobře? Ještě mám na dnešek a na zítřek domluveno pár pohovorů, tak nechci nic slibovat."

Vyměnili jsme si kontakty, podali si ruce, zatáhla jsem kafčo a vydala se do hotelu. 

"Pojď si sednout a zavři dveře, prosím," pozval mě Marty k sobě do kanclu.

"Budeme to řešit jen sami?" nadzvedla jsem obočí, byla jsem v domnění, že u toho bude i personální, nemusela bych se pak obávat možného opětovného řešení našeho problematického vztahu.

"No, chci se s tebou nejdřív domluvit, jak to uděláme, pak až bych to dořešil s Petrou."

Přikývla jsem. Seděli jsme tam spolu asi hodinu, diskutovali o tom, jak to bude nejlepší ukončit, aby na tom nebyla bita ani jedna z dotčených stran. Rozhodli jsme se tak, že ještě měsíc zůstanu v hotelu a za měsíc podepíšeme dohodu. Za celou dobu nepadlo jediné slovo o nás, vše proběhlo naprosto klidně a profesionálně. Na jednu stranu jsem za to byla neskutečně vděčná, na druhou jsem z toho měla smíšené pocity, jak to, že to najednou jde..?

Ani po zbytek úterka, ani ve středu a ve čtvrtek jsem s Martym už nemluvila. Párkrát kolem mě prošel, kouknul po place a po baru, jak to vypadá, jestli to zvládám v pohodě, ale vlastně ho určitě ani nenapadlo, že bych to nezvládala, kontroloval spíše ze zvyku. V pátek jsem dorazila do šatny v práci a rozezvonil se mi telefon. 

"Bandová."

"Dobrý den, Touf, pořád máte zájem o tu práci?"

Rozsvítily se mi oči. "Dobrý den, no jasně. A vy? Máte zájem o mě?"

Zasmál se do telefonu. "Ještě jsme si neplácli," uklidnil moje nadšení se slyšitelným úsměvem na tváři. "Nicméně mohli bychom se domluvit na pár zkušebních směnách, uvidíme, co ve Vás je."

Příští úterý jdu předvést, co ve mně je. Na srdci se mi pohnul kámen. Ještě úplně nespadnul, ale cítila jsem naději, že budu mít možnost vypadnout jinam, nemít téměř denně na očích Martyho.

..

..

"Tak vítej v Putíkatým bobříkovi, já jsem Markéta. Přečti si meníčko, kdyby bylo něco nejasný, tak se ptej. Pak ti ukážu kde, co a jak." Vrazila mi do ruky holčina v mém věku do ruky menu a nechala mě si ho pročíst. Do večera jsem už zvládala obsluhu celé kavárny sama.

"..bez mléka a Puntík-sendvič s sebou Vás poprosím. A zaplatím kartou." Zaslechla jsem objednávku, když jsem po šesté hodině opouštěla toaletu po své záchodové pauzičce. Na objednávce nebylo nic zvláštního, ale ten hlas, který jsem slyšela, mi byl povědomý.

Nepozorovaně jsem kolem něj prošla až za bar a celou dobu přemýšlela, odkud ho znám. 

"Lee, ahoj!" No jasně, můj zachránce bowlingového večera. Vypadlo mi jméno.

"Ahoj." Co víc říct..?

"Jak se máš? Pracuješ tady?"

"Začínám, ještě mě nepřijali."

"Dala jsi výpověď?"

"Něco na ten způsob."

"To je dobrý krok."

"Chm."

Dostal svůj kelímek s kávou a sendvič. "Nechceš si zajít někam sednout?"

"Pracuju."

"No, myslel jsem potom. Nebo třeba zítra. Ale jestli nemáš zájem, pochopím to. Ostatně ses od minule neozvala." 

On mi vlastně dával svojí vizitku. Úplně mi to vypadlo, ani nevím, kam jsem ji dala. "Nějak jsem se k tomu nedostala," vymluvila jsem se. "Za hodinu končím, můžeme někam zajít, jestli máš čas." S tím jménem to bude ještě trapný, pořád jsem si nevzpomněla. Třeba ještě najdu tu vizitku...

"Jasně, tak já sem po sedmé dorazím. Jen mi dej na sebe číslo, kdyby se něco přihodilo."

Nadiktovala jsem mu svůj telefon a nechala se prozvonit s tím, že vizitku mám doma a neuložila jsem si ho. Když odešel, hodila jsem jeho číslo do Googlu s téměř žádným očekáváním. Překvapivě se z něj vyklubal podnikatel, David Kučera. No jo, David. Vlastnil pneuservis. Zajímavá partie.

》Další díl《