Konec v proudu času

Přišla jsem domů, uprostřed místnosti cestou ke gauči jsem skopla boty a padla po zádech na pohovku. Dneska to v práci nebylo náročné, právě naopak, spíš nuda, ale odcházela jsem odsud zmatená, smutná a plná vzteku. Včera to byl týden od Martyho výstupu na bowlingu, prvních pár dní se mi vyhýbal, ve středu si mě zavolal do kanclu...

》Předchozí díl《

..

Středa

"Potřeboval jsi něco?"

"Pojď si, prosím, sednout a zavři dveře."

Mlčky jsem se posadila na kraj křesílka naproti němu.

"Ohledně toho pátku..."

Hluboce jsem se nadechla a sklopila zrak na znamení nezájmu o tohle téma hovoru.

"Strašně se ti omlouvám za to, co jsem tam předvedl. Jsem hovado, vím, že jsem to, co jsme mezi sebou měli, podělal já. Rozumím tomu, že se mnou nechceš už být, a měl bych to přijmout."

Neřekla jsem na to nic. 'Měl bych to přijmout' mi neznělo, jako že už to přijal.

"Jen jsem ti chtěl prostě říct, ale v pátek jsem to nezvládl, byl jsem příšerně ožralej, že se ti omlouvám za všechno, čím jsem ti ublížil, ty si to nezasloužíš. Chci, abys byla šťastná, ať už se mnou, nebo beze mě. Zamiloval jsem se do tebe a teď tě nedokážu přestat milovat..."

V té chvíli jsem vstala a beze slova odešla z kanceláře.

..

Po tomhle rozhovoru, či spíše monologu ve mně vřela krev. Proč to prostě nenechá být? Já jsem tu ta se zlomeným srdcem...

Ve čtvrtek jsem měla volno, které jsem strávila venku, na sluníčku v lese u rybníka, takže jsem všechny myšlenky na něj alespoň na pár hodin vyhnala z hlavy. Co se ale pátku týče, to bylo něco jiného.

..

Pátek

"Lee, prosím tě," přiběhl ke mně na bar. "Potřeboval bych od tebe udělat osm welcomedrinků, vymysli si cokoliv chceš, něco hezkýho na pohled, dobrýho, jestli alkohol, tak nic moc tvrdýho, ředitelovi sem přijede na návštěvu nějaká skupinka papalášů, potřebujeme je tu chytit, mohl by z toho být velký kšeft."

"Oukej,  kdy?"

"Jsi skvělá," položil mi ruku na lopatku. "Do dvou hodin tu budou, něco vymysli, až to budeš mít, tak mi cinkni, přijdu to ochutnat a pak ti tak deset minut před tím, než to budem potřebovat, dám vědět."

"Pusť mě." Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, jak se mě celou tu dobu, co mi to říkal, dotýkal. Krátký dotek bych zvládla, ale tohle bylo moc.

Za hodinu jsem ho zavolala na ochutnávku.

"Ty jo, to je výborný! Bomba, tak já ti dám vědět tak těch deset minut předem, jo? Děkuju, ještě že tě mám, kočko." Pohladil mě po ruce a odešel.

Tohle ne, to nedávám. Vím, že se takhle chová i k ostatním, na první pohled nic zvláštního, ale moc jasně jsem cítila, že mně to neříká stejně jako ostatním. Klepaly se mi ruce, když jsem zbytek drinku lila do dřezu.

..

..

Dnes jsem šla do práce a před personálním vchodem se s ním potkala. Otevřel mi dveře a vysvětlil, že není workoholik, který do práce jde dobrovolně i v sobotu, ale kolegyně, která měla přijít na večeře, leží s horečkou a nikdo jiný nemá čas. Pan manažer vyrazil pinglovat. Před šatnou mi popřál klidnou směnu a kdyby něco, je jen o patro jinde, a že spoléhá, že já mu kdyžtak taky přijdu podat pomocnou ruku. A pohladil mě po zádech.

Tři hodiny jsem se flákala za barem, neměla co dělat, protože jsme měli málo hostů, navíc většinou se kšeft rozjíždí až večer. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Co tím sleduje? Ty doteky, ty zvláštní rozhovory... Ještě teď mě pálila jeho dlaň na mých bedrech. Tohle se nedá vydržet, musí se vzpamatovat. Jenže on se jen tak nevzpamatuje, jak to tak vypadá. Rozklepala jsem se po celém těle, z koutků očí se mi vyvalily dvě slzy. Dlouho jsem si myslela, že je tam udržím, ale po jednom mrknutí prostě vyskočily na tváře. Roztřeseně jsem se nadechla, odlepila se od kasy a rychlým tempem jsem se rozešla ke schodům, vyběhla do prvního patra a rovnou do restaurace. Marty tam právě kasíroval hosta. Sotva host odešel, zamířil ke mně. 

"Potřebuješ něco?" Zeptal se s upřímným úsměvem na tváři.

"Končím."

"Cože?" Obočí mu překvapením vyletělo vzhůru, ale okamžitě ho stáhnul k sobě, až se mu na čele objevila hluboká vráska,

"Končím. Dávám výpověď, na tohle nemám. Promiň. Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal, za práci, za to, že jsi tu pro mě byl... Ale to, co jsi udělal pak, a hlavně to, že se s tím rozchodem nedokážeš pořádně vyrovnat, to prostě nezvládnu. Nemůžu tu pracovat, takže končím." 

"Lee, nemůžeme to ještě nějak vyřešit? Vždyť tohle je zbytečný, víš, kam bys šla?"

"Nemůžeme. Nevím jak. Mám tě ráda, jsem ti za strašně moc věcí vděčná, ale to, že se nedokážeš srovnat s tím, že nejsme spolu, to se nedá přehlédnout. A nechci si zkazit to, co zbylo z těch hezkých věcí, co jsme spolu zažili a měli. Když tady zůstanu, začnu tě nenávidět."

Jeho tělo ztuhlo. Zatnul všechny svaly, snažil se zabránit svým rukám a hlasu, aby se třásly. Jeho obličej nabral perfektní poker face. "Dobře, tak to mě mrzí. Budu potřebovat písemně výpověď nebo spolu sepíšeme dohodu. Kdy jsi v práci, až v úterý, viď? Tak si spolu sedneme a něco vymyslíme, jo?"

Najednou jsem měla knedlík v krku, který nešel ani ven, ani spolknout. Pouze jsem přikývla, otočila se a rychle odešla zpět na bar. 

Zbytek směny jsem prožila jako v mlze, občas jsem si odskočila na záchod se vybrečet, naštěstí jsem nemusela s nikým moc mluvit, těch pár hostů bylo spokojených s tím, že si objednali a já jim to donesla, nikdo se nepotřeboval socializovat. Dnes by u mě stejně neuspěli.

..

Takže teď jsem díky bohu už konečně doma, brečím si do vlasů vleže na gauči a vlastně vůbec nevím, co dělám a co budu dělat. Nechci teď být sama, ale ani nechci mezi lidi. Teď by byl ten perfektní okamžik, kdy zavolat někomu, komu věřím a před kým mohu být sama sebou, abych tomu někomu mohla brečet do klína. Jenže jediný, na koho tento popis sedí, je Marty. Kterému zavolat nemůžu. Mizernej život plnej bordelu a nejasností. Schoulila jsem se do klubíčka a přetáhla přes sebe deku. Usnula jsem v kaluži vlastních slz a v košili, na kterou mi odpoledne při přerážení sudu vyprskla pípa asi dvě deci piva.

》Další díl《