Bránila ses?

Jakmile jsem přeřezala jeden provaz a osvobodila první ruku, zbytek šel rychle. Zamotala jsem se do deky a už úplně střízlivá jsem se natáhla pro batoh ležící vedle postele. Rozklepanýma rukama jsem vytočila jediné číslo, na které jsem z tohoto mobilu kdy volala.


"Marty?"


"Lee, víš, kolik je hodin?"

Netušila jsem, kolem páté? "Mohl bys, prosím, přijít?" Rozklepal se mi hlas.

"Co se děje?"

"Stavil by ses cestou v lékárně?" Fňukla jsem do telefonu a sáhla si mezi nohy, odkud jsem cítila, jak ze mě vytéká to, jak moc si to Petr užil. "Kup mi prášek 'po'..."

Zavěsila jsem, udělalo se mi zle. Vyběhla jsem na záchod. Cestou ze mě spadla deka, ale nebyl čas ji zvedat. Objala jsem mísu a začala zvracet. Dvakrát jsem ze sebe vyhodila večerní chlast, a zbytky večeře a přesunula jsem se do koupelny, smýt ze sebe Petra. Chvíli jsem se na sebe dívala v zrcadle. Jen jsem stála a koukala, jak brečím. Potom jsem se přesunula do sprchy, pustila na sebe horkou vodu, namydlila se sprcháčem, sedla si na zem a nechávala po sobě stékat vodu.

"Lee?" Probral mě mužský hlas. "Jsi tady?" Někdo mi zaklepal na dveře koupelny. "Bylo odemčeno, neodpovídala jsi na zvonek, tak jsem šel dovnitř. Jsi v pohodě? Jdu za tebou..."

Nic jsem neříkala, bála jsem se, že je to Petr. Mlčela jsem a schovávala se v páře z horké vody v rohu sprchového koutu. Netušila jsem, jak dlouho jsem tam seděla.


"Promiň, mám na tebe počkat, než vylezeš?" Zarazil se mezi dveřmi. Marty. Ulevilo se mi, ale nebyla jsem schopná přemýšlet, natož mluvit. Jako kdybych si tou vodou uvařila mozek. "Jsi v pohodě? Lee, mluv se mnou!" Asi mu došlo, že sedět takhle ve sprše není normální. "Bože, co se ti zase stalo!" Zastesknul si tiše, sebral z topení ručník a otevřel zástěnu od sprchy. Natáhnul se ke kohouku, aby mohl zavřít vodu, pomohl mi na nohy, přehodil mi přes ramena ručník a trochu mi vyždímal vlasy. Nebyla jsem schopná ničeho, usušil mě, zabalil do deky a posadil v kuchyni ke stolu.

"Co se stalo?" Položil přede mě čaj a sednul si naproti mě. Ještě chvíli jsem mlčela, hřála si ruce o hrneček a pomalu se přestávala třást. Vylíčila jsem mu, co se stalo.

"To musíš nahlásit!" To byla jeho první reakce.

"Marty, byla jsem opilá, půlku večera si nepamatuju, třeba jsem to fakt chtěla..."

"Svázal tě? Říkala jsi, že nechceš? Bránila ses?"

"I kdyby. S mojí minulostí? Feťačka, co ani přibližně neví, jestli a co mají u jejího jména policajti v záznamech..."

"Znásilnil tě, Lee. Záznamy nezáznamy, feťačka nebo ne... Ty dopustíš, aby mu to prošlo?"

"Uvědomuješ si mojí situaci?"

"Může to udělat ještě někomu."

"Já na policajty nemůžu!"

Mlčel. Ucucávala jsem čaje. "Máš ten prášek?" Podal mi krabičku. "Dík." Vytáhla jsem platíčko, vyloupla pilulku, prohlédla si ji a spolkla.

"Kde bydlí?"

"Na konci chodby."

"V tomhle patře?"

Přikývla jsem. "Co chceš dělat?" Bylo na něm vidět, jak to v něm vře. Lícní svaly se mu zatínaly a na čele mu tepala žíla.

"Počkej tady," řekl jenom a zvednul se.

"Prosím, nic nedělej," šeptla jsem, ale už byl mezi dveřmi.

Nezavřel za sebou, slyšela jsem, jak zvoní na zvonek. Několikrát za sebou, intenzivně. Bušil na dveře. Najednou se dveře prudce otevřely. Ticho. Za chvíli přišel. Seděla jsem schoulená na židli, nohy pod bradou, nos v hrnečku s čajem a trochu vyděšeně čekala, co řekne..

Po dlouhé pauze konečně promluvil: "On má syna?"

"Cože?" Nikoho jsem od něj nikdy vycházet neviděla. Ani jsem ho nikdy s nikým neviděla. Žádná žena, dítě.

"Byl tam s ním tak tříletej klučina."

"Co jsi udělal?"

"Zatím nic."

Ticho.

"Nemohl bys tu se mnou zůstat?"

"Jak dlouho budeš chtít. Nebo můžeš ke mně..."

"To už bych se sem nikdy nevrátila."

Přikývnul. "Mám ti na zítra zrušit směnu?"

"Ne, to zvládnu." Ticho. "Chce se mi spát."

Řekl mi, ať počkám, šel do ložnice, převlekl mi postel a zlikvidoval provazy. "Tak se běž obléct a lehni si, já tu zůstanu, dobře?"

Vděčně jsem se usmála a s padajícími očními víčky jsem se přesunula do postele. Za chviličku už jsem nevěděla o světě.

》Další díl《

Komentáře

Oblíbené příspěvky