Vodopád ve sprše

"Chceš to, já to vím," dýchal mi na krk a tisknul mi při tom do bolesti prso. Do šílené bolesti. V puse jsem měla narvaný roubík, který mě řezal do koutků úst. Ruce svázané hrubým provazem. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem ho zastavit. Bolest už byla nesnesitelná. Zdálo se mi, že mi ho rozdrtí. Snažila jsem se křičet přes roubík.

Křičela jsem. Otevírala pusu dokořán, neřešila řezání koženého pásku v koutcích úst, vyřvávala jsem si vzduch z plic, z každého alveolu svých plic. Nepomáhalo to, křik, řev, pomoc!

》Předchozí díl《

"Áaaa!" posadila jsem se zpocená na posteli, padla jsem přímo do Martyho náruče. "Nechci!"

"Lee, už je to dobrý, byl to jen zlý sen, jsi v bezpečí," objal mě, "nikdo tu není, jen já, hlídám tě, nikdo ti už neublíží..."

Bylo to už potřetí, co jsem se tu noc s křikem vzbudila z noční můry. Přehrávaly se mi různé variace prožité noci. Klepaly se mi ruce, po celém těle jsem měla husí kůži pokrytou ledovým potem, z očí mi stékaly slzy. "Nemůžu spát, nejde to."

Pohladil mě po vlasech. "Odpočinula sis aspoň trochu?" podíval se mi do očí a pravděpodobně věděl odpověď ještě dřív, než jsem stihla zavrtět hlavou. Smutně se pousmál. "Tak si udělej pohodlí, udělám ti čaj a připravím něco k jídlu. Co by sis dala?"

Pokrčila jsem rameny. Sice jsem cítila, že bych něco sníst potřebovala, ale chuť jsem na nic opravdu neměla.

"Co kdybych nám objednal pizzu a pustíme si nějaký film, hm?" otřel mi slzu z tváře.

Opět jsem pokrčila rameny a přitáhla si peřinu až pod nos.

...

...

"Musím do práce, zvládneš to tu?" vzbudil mě Martyho hlas. Asi jsem musela usnout někdy během filmu, který nám pouštěl, a vydržela jsem spát až do rána.

Překulila jsem se na bok a schoulila se do klubíčka. "Ahoj, jo, zvládnu. Já přece musím jít taky, tak se tam odpoledne uvidíme..."

"Dobře, kdyby cokoliv, tak volej, jo? A zamkni si za mnou..."

...

...

Cestu do práce i práci samotnou jsem zvládla jen tak napůl při smyslech, neustále vycukaná, kdy na mě odkud kdo vyskočí.

Když jsem šla domů, odchytl si mě Marty a ačkoliv jsem se snažila rozmluvit mu, aby mě doprovodil domů a ještě jednu noc strávil u mě, byla jsem ráda, že se mi to nepovedlo.

Domů jsme dorazili těsně před půlnocí, Marty si zapnul notebook a začal dodělávat resty, věci, na které se v práci vykašlal, a připravoval si věci na zítra. Já strčila do trouby mraženou pizzu a šla si dát sprchu. Chvíli po jedné jsem si zalezla do postele, pustila si seriál, Marty po chvíli přišel za mnou s pytlíkem chipsů, usadil se na kraj postele a koukal se mnou. Pár minut potom zazvonil zvonek u dveří. Podívali jsme se na sebe, zvedla jsem se a šla trochu se strachem otevřít. Bylo to lepší, nemohli jsme riskovat, že by to zjistil někdo z práce, že je Marty u mě v bytě. Něco jiného je, že mě šel doprovodit domů, to by se dalo ještě nahrát na to, že někoho v bytovce náhodou zná. Jako velká náhoda, ale pořád lepší, než kdyby někomu otevřel dveře mého bytu. Ale ano, touhle dobou už je zvláštní mít hosty.

Vzala jsem za kliku, otočila klíčem v zámku a pootevřela dveře. Skulinkou jsem zahlédla Petra. Jednou ranou rozrazil dveře, zasekl se mi prst za klikou, prudká bolest mi z něj projela přes celou paži až do spánku, ale na to nebyl čas.

"Tak ty na mě budeš posílat nějaký svoje bodyguardy, jo?" Vlezl mi do bytu, přišel ke mě, natlačil mě ke stěně a chytil pod krkem. Cítila jsem jeho dech na krku. Rozklepala jsem se.

"Jsem rád, že ses stavil," zaslechla jsem hlas a v tu chvíli přiletěla Petrovi do tváře Martyho pěst. Ten sebou třísknul zády o vchodové dveře.

"Do hajzlu, jsi normální?!" Sbíral se a napřahoval se k ráně. Marty ji vykryl, a protože to Petr nečekal, nalítnul hlavou přímo proti zdi. Měla jsem pocit, že bych měla Martymu pomoct. A že bych měla vědět, jak. Ale pokusila jsem se ten pocit vyhnat z hlavy.

"Lee, počkej vedle!" křilnul po mně Marty a přikleknul zvedajícímu se Petrovi krk a přimáčkl ho zpátky k zemi. Poslechla jsem ho, ale vzala jsem si z poličky v obýváku kombinačky, které se mi tam už týden válely a zůstala stát za dveřmi a poslouchala. Kdyby ten hajzl přišel za mnou, nebo něco chtěl udělat Martymu, rozmlátím mu hlavu!

"Ještě jednou se přiblížíš k Lee a nebudu se krotit, za tohle bys měl jít sedět, ty parchante!" slyšela jsem Martyho výhružný tón, "nevím, kolika holkám jsi to už udělal, ale jestli ještě někdy zjistím, že ses nějaké ještě takhle dotknul, půjdu si po tobě. Jestli se k Lee někdy znova přiblížíš, udělám ti něco takovýho, že na to do smrti nezapomeneš!"

Petr skučel bolestí, netušila jsem, co mu tam dělá, ale nejspíš při tom hodně trpěl.

"Budeš se jí vyhýbat na několik metrů, budeš přecházet na druhý chodník, v baráku si stoupneš na druhý konec chodby, prostě se k ní nepřiblížíš na víc, než bude nezbytně nutné! Rozumíš mi?!" Poslední dvě slova téměř vykřikl.

Petr něco zamumlal. "Fajn a teď vypadni!" vypakoval ho Marty a zabouchnul dveře. Pár vteřin bylo ticho, načež za mnou přišel. Pevný drdol, ve kterém měl původně svázané dredy měl povolený, z levého obočí mu tekl čůrek krve, stejně tak měl krvavé i klouby na pravé ruce.

"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ho po chvíli mlčení.

Šel ke dřezu a opláchl si v něm ruce a obličej. "To bych se měl ptát spíš já tebe, ne?" Usmál se, přišel ke mně, cestou si rozpustil vlasy a natáhl ke mně ruce. "Celá se klepeš, pojď sem."

Udělala jsem půl kroku dopředu, objala ho a položila tvář na jeho hrudník. Srdce mu strašně rychle bušilo, nádherně voněl, jak jeho obvyklou vůní, tak i potem. Cítila jsem se s ním v bezpečí, byla jsem s ním ráda, byla jsem mu neskutečně vděčná a nechápala jsem, proč to pro mě vlastně dělá.

"Pojď, běž si lehnout, už je pozdě. Dám si sprchu a zůstanu tu s tebou, dobře?" Odtáhl se ode mě. "A tohle polož, už to nepotřebuješ, už se k tobě nepřiblíží." Usmál se a sebral mi z ruky kleště.

"Dobře..." vydala jsem se do ložnice. "Marty, děkuju... a... nevadilo by spát dneska se mnou v ložnici?"

Pohladil mě po tváři a setřel slzu, o které jsem ani nevěděla. "To víš, že nevadilo, jestli ti to pomůže. Tak běž, já za tebou přijdu."

Zalezla jsem si pod peřinu a zavřela oči. Zaposlouchala se do vody padající ve sprše. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem po něm chtěla, aby spal vedle mě... nestihla jsem ani dokončit myšlenku, vodopád padající na Martyho záda mě uspal.

》Další díl《