Měsíční závoje

"Sakra, měla jsem si vzít něco na cestu, chci začít střízlivět až ráno," zabručela jsem si potichu, když jsem se usadila do trávy kousek od břehu řeky. David stál dva kroky za mnou, asi si nebyl jistý, co dělat, celou cestu jsem nepromluvila, nedala jsem najevo, že tam se mnou je.

"Tady kousek za rohem je večerka, mají otevřeno snad až do tří, můžu tam skočit něco koupit," řekl tiše. 

Zvedla jsem k němu zrak. Proč to dělá? "To by bylo skvělý!"

 

》Předchozí díl《

Myslím, že někde v hloubi čekal, že až se vrátí, nebudu tu. Ne, že by si to přál, ale čekal ode mě nějakou zradu. A co si budem povídat, taky mě to napadlo. Za několik minut se vrátil a našel mě na tom samém místě, na kterém mě nechal. Ležela jsem na zádech, koukala na měsíc, který svůj včerejší úplněk chvílemi schovával za tenkou vrstvou mraků, a stírala potůčky slz, které se mi motaly po tváři a za ušima se vlévaly do vlasů. V tichosti mi podal láhev vodky a brusinkový džus. Sednul si vedle mě a mezi nás hodil dva pytlíky chipsů. Načala jsem džus a vypila několik loků, abych k němu mohla přilít vodku. Chvíli jsem ochutnávala a dolévala, když jsem dosáhla ideálního poměru, podala jsem mu svůj koktejl, ať není pozadu.

"Takže... ten borec, to byl bejvalej?" Otevřel balík chipsů.

Mlčela jsem.

"V pohodě, nebudem to řešit."

Koukala jsem na měsíc a jeho pohybující se závoje mraků a ucucávala drink. Mlčeli jsme dalších pár minut oba.

"Kolega," řekla jsem nakonec tiše.

"Hmm..."

"Šéf," dodala jsem po dalším loku. "Kámoš, jedinej člověk, kterého tu mám. Zachránil mi několikrát krk..." zasmála jsem se, "víckrát, než si vůbec pamatuju..." Ucítila jsem jeho pohled na svém obličeji. "Jo, bejvalej..."

"Jedinej člověk, kterého tu máš?" Tohle mu z toho všeho zůstalo v hlavě?

Pokrčila jsem rameny.

"Nejsi místní?"

Pokrčila jsem rameny.

Ticho.

"Asi jo." Pořádně jsem se napila. "Každopádně teď už rozhodně, mám tu byt, práci..."

"Pracuješ pro svýho bejvalýho. A budeš? I přes to, co ti dneska předvedl?"

"Už bylo i hůř."

Položila jsem se na lokty, sledovala noční oblohu a upíjela z krabice od džusu. Občas jsem podala pití Dejvovi, bez jediného slova. I přes neustálé dolévávní vodky, jsme už měli pití po dně, začínala ranní zima, flanelka a kožená bundička nestačily a já se začínala klepat.

"Je ti zima?"

"Trochu. Asi potřebuju zahřát."

Hodil mi přes ramena svojí mikinu. Z pravého ramena mi ale sklouzla, natáhnul se tedy přese mě, aby ji vrátil zpátky. Když byl jeho obličej blízko tomu mému, položila jsem mu ruku na tvář. 

"Myslím, že takhle jsem to nemyslela." Usmála jsem se.

"Neudělej ještě něco dalšího, čeho bys litovala."

"Litovala bych toho?"

"Chceš to riskovat?"

"Řekni mi jediný důvod, proč bych toho měla litovat."

"Nechci, aby sis myslela, že jsem tě využil."

"Vždyť to po tobě chci já."

"Nebo aby ses na mě nějak vázala."

"Jsem opilá, nevážu se, chci si užít večer."

"No, jsi opilá."

Sundala jsem dlaň z jeho tváře a nechala ho se odtáhnout. "Tenhle večer měl být katastrofa a taky že byl. Ale poslední tak hodinu a půl mi s tebou bylo fajn, nevím, proč bychom si nemohli užít zbytek večera."

"Líbíš se mi."

Zmlkla jsem. Tím konstatováním mi sebral slova. Nebylo to obyčejné 'líbíš se mi' mířené na moje tělo. To bylo ostatně jasné už ve chvíli, kdy mi na baru přihrál první sklenku rumu... Líbila se mu ta troska, se kterou strávil posledních několik desítek minut. Líbila se mu ta holka, co si hrála na netykavku a nakonec se s ním dobře bavila. Líbila se mu ta chudinka, kterou zachraňoval před Martym u bowlingu. Vždyť se vůbec neznáme, jak mi to může říct? Zvedla jsem se a posbírala si věci. 

"Už musím jít." Začala jsem šplhat svah břehu řeky. 

"Lee, počkej!" Dohnal mě. Zastavila jsem se a otočila se na něj. "Na, vezmi si to, zavolej mi nebo napiš, když se ti bude chtít. Nebo to podpal, jestli ti to udělá radost." Vytáhnul z obalu mobilu vizitku a podal mi ji.

Vzala jsem si ji a rychlým nejistým krokem se vydala směrem domů. 

》Další díl《