Rumová princezna

Natáhla jsem na sebe černé vzorované silonky, přes ně krátké džínové kraťasy, přes hlavu přetáhla upnuté bílé tílko a červenou flanelku. Do kabelky jsem napůl zmuchlala napůl složila krátkou koženou bundičku, kdyby mi večer měla být náhodou zima, a vydala se směrem k bowlingu.

Vyrazila jsem na čas. Ne, že bych tam chtěla včas dorazit, ale cestou jsem se chtěla otočit v baru na náměstí, abych tam dorazila už trošku v náladě. Na společnou akci mých oblíbených kolegů a kolegyň spolu se supermanažerem Martym jsem se musela trošku připravit.

》Předchozí díl《

Usadila jsem se na půl zadku na barové stoličce a poprosila si Long Island Ice Tea. Jakože když už, tak už, ale s gracií. 

Byla jsem právě někde v půlce skleničky, když si vedle mě přisednul týpek, periferně jsem viděla, jak na barmana kývnul, ten neváhal a položil před nás dva kvalitní a drahé filipínské rumy. Nutno uznat, dojem udělal, ale peníze a šťastná ruka na odhad, že miluju rumy, mu mou pozornost ještě nekoupí. Vzala jsem do ruky skleničku a přičichla si k sladkému moku. Uznale jsem pokývla hlavou, ale bez napití jsem sklo opět odložila a vrhla se na dopití koktejlu.

"Netrefil jsem se?" Ozvalo se vedle mě. 

Usmála jsem se. "Ale jo, a celkem přesně. Jen nepřijímám pití jen tak od někoho..." Lež. Jen jsem zatím byla hodně střízlivá na to, abych přemýšlela, ale dost v náladě, abych si chtěla hrát. 

"Mám se víc snažit, jo?" Zasmál se. "Koukám, že jsem si vybral nelehkou oběť."

Lehce jsem odsunula skleničku od sebe na znamení, že tímto si mě nezískal, aniž bych se na něj stále ještě podívala. Vycítila jsem z něj zaváhání.

"Jo tak. Slečna si ráda hraje, ani se na mě nepodívá..."

Lehce jsem zatočila skleničkou na baru, abych rumem smočila její stěny, a nechala ji o dalších pár centimetrů dál. Jestli si chlapec myslel, že se vytasí s drahým pitím a já mu skočím do náruče, tak to se spletl. To si mě měl najít za pár hodin, až budu znechucená a připitá z té skvělé akce, ušetřil by za levnější pití a měl by větší šanci.

"Dvěstěpade za panáka a nedostanu ani pohled?"

Bez váhání dalších několik čísel.

"Fajn," natáhl se pro mou sklenku, sebral i tu svou a odešel na druhý konec baru. Sakra, škoda toho pití!

Poprosila jsem barmana o vodu a účet. Než vyjel účtenku, seděl vedle mě opět tentýž týpek. Kývnul na barmana a ten přede mě spolu s účtenkou za koktejl položil panáka toho samého rumu, jako před tím. 

"Začneme znova. A tohle si beru, zaplatím to," sebral mi lístek s částkou.

"Ani omylem," vrazila jsem barmanovi bankovku, kterou jsem uznala za pravděpodobně vhodnou za pití i spropitné. 

"Ani omylem placení? Fajn, ale ten rum si spolu dáme," přisunul ho blíž ke mně. 

Usmála jsem se a vzala skleničku do ruky. Dobře, to už se počítá. Přemýšlel nad tím a vytrval. Otočila jsem se k němu a při tom upozornila: "Ale spěchám, už mám dávno někde být." Teprve potom jsem se na něj podívala. Zarazila jsem se, ten chlap byl neuvěřitelně sexy a na první pohled neskutečně sympatický! Na obličeji spolu bojovaly o pozornost jeho hnědé oči s hustým plnovousem, který zakrýval celý jeho krk, nakrátko střižené vlasy měl nahoře poněkud rozčepýřené, pravděpodobně ale záměrně, svaly se mu rýsovaly i přes oblečení. Ruce obě pokérované, ústa zkřivená do vítězoslavného úsměvu. 

"Tak snad to do sebe nebudeme kopat, ne?" vyzubil na mě bílé perličky a já si všimla decentního kroužku v nose.

Vyklubal se z něj celkem milý chlapík jménem David. Plkali jsme o ničem, žádné osobní věci, docela jsme se nasmáli, ale asi po čtvrt hodině jsem mu nakonec musela dát košem, byl nejvyšší čas ukázat se na bowlingu. Nevyměnili jsme si ani číslo, nedomluvili si nějakou schůzku, neřekli si nic, podle čeho bychom se mohli zas potkat. Prostě jsem odkráčela s veselou náladou způsobenou jak jím, tak alkoholem, který mi koloval v žilách.

"Už jsem si myslel, že nedorazíš," uvítal mě Marty s úsměvem, když zahlédl moji maličkost na baru. Zatáhl za mě pití a dovedl mě k dráze. Zrovna začínali novou hru, skončila jsem v jeho týmu.

Ukázalo se, že jsme poměrně silná dvojka, házeli jsme jeden Strike za druhým a vytahovali tím tým na první místo i přes nezdar spoluhráčů. Se značným náskokem jsme zakončili hru a já se vydala na chvíli na vzduch před klub. "Ahoj, kotě, dáš si práska?" zazubil se na mě klučina o pár let mladší než já a natáhnul přede mě ruku s napůl vykouřeným špekem. V první chvíli jsem chtěla odmítnout, ale pak se ve mně něco rozmyslelo a sáhla jsem po něm. Natáhla jsem a poslala dál jednomu z jeho kamarádů. Automaticky si mě tím přidali do svého kolečka. Když ke mně doputoval potřetí, zaslechla jsem v množství hlasů ten Martyho: "Lee?! To si děláš srandu?" Skočil ke mně, vyrazil mi nedopalek z ruky a silou mě odtáhl o pár metrů dál. 

"Co blbneš?!" Vyjela jsem na něj, vyškubla se mu ze stisku a silou ho praštila pěstí do hrudi. Nevím, kde se to ve mně vzalo, každopádně jeho reakce mě vytáhla z té pohody, do které jsem se před okamžikem dostala.

"Co blbnu já? Myslím, že jsi to byla ty, kdo si tady s puberťákama koloval brko!" Stál hrozně blízko, cítila jsem jeho vůni a s tou blízkostí ve mně narůstal vztek.

"Jo, a tobě do toho nic neni! Nehledě na to, že ty si taky občas dáš! Nebuď sketa!"

"To sice jo, ale moc dobře víš, že ty jsi bejvalá feťačka!"

"Tohle nemůžeš myslet vážně! Copak mě neznáš? A vůbec, co se staráš?!"

Zhluboka vydechl. "Protože mi na tobě záleží. A ano, znám tě. Právě proto to myslím vážně. Vím moc dobře, jak vždycky něco provedeš a potřebuješ zachránit. Lee, a já se bojím, že když tě nemám na očích denně, něco se ti stane a já ti nebudu moct pomoct."

Rozklepala jsem se. Co si myslí? Že se o sebe nedokážu postarat? Že je můj osobní strážce? Vždyť já to zvládnu i bez něj, nepotřebuju, aby si hrál na tatínka, na hrdinu.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Odstrčila jsem ho: "Co děláš?"

"Chybíš mi, můžeme si přestat hrát na uražený a vrátit to tam, kde to bylo?"

"Hrát na uražený?" zalapala jsem nechápavě po dechu. "Marty, tys mě podváděl! A ještě jsi mi to na plnou hubu přiznal a tvářil ses, že to je v pořádku!"

Přešlápnul na místě. Už byl taky dost napitý, bylo to na něm poznat. "Já vím. Už mi to všechno došlo, podělal jsem to. Všechno jsem to s ní skončil, řekl jsem jí, že jsem s tebou, že s ní už nic mít nechci. Přestaň mě trestat, musíš pochopit, že pro mě to taky nebylo lehký, byli jsme spolu dlouho, ale nic mezi náma neproběhlo. Dřív to šlo, ale když jsme byli spolu, tak už ne." Mlel páté přes deváté.

"Marty, Petr mě znásilnil! Chápeš to? Rozumíš tomu? Já prostě nemohla a ty to moc dobře víš. Chtěla jsem, ale nezvládala jsem to psychicky, nešlo to! Ale snažila jsem se to překonat a málem se mi to povedlo. Ne málem, úplně. A to měl být trest pro tebe. Ten poslední sex. Nepřemýšlela jsem nad tím, ale měla to být nějaká nepochopitelná instinktivní pomsta. Tohle, co je teď, to není trest. To je prostě konec!"

Chvíli mi koukal do očí, snažil se to svým opilým mozkem zpracovat. Pak si mě přitáhl k sobě, pevně mě objal a políbil. Chtěla jsem se mu vysmeknout, odstrčit ho, ale nešlo to.

"Hej!" Někdo do něj strčil, ale držel mě tak pevně, že jsme zavrávorali oba, málem jsme spadli. Až když našel rovnováhu, pustil mě. "Mám pocit, že se jí to moc nelíbí!" Zavrčel ten cizinec. Třásla jsem se šokem z toho, co se dělo, trvalo mi dlouho, než jsem se rozkoukala. Nebyl to žádný cizinec, ale David z baru. 

"Nesahej na ni, to je moje přítelkyně!" zavrčel Marty.

David se na mě podíval, chtěl znát můj názor, ale já se na nic nevzmohla. "Nesahám na ni, ale na tebe, idiote. A i kdyby to byla tvoje holka, zjevně se jí nelíbilo, co to tady předvádíš, takže se koukej sebrat a vypadnout, než jeden z nás udělá něco, čeho budeme litovat," odpověděl mu v klidu.

"Lee, promiň, jestli jsem to teď přehnal. Nebo jindy... Ale aspoň víš, jak to teď je. A já budu ještě čekat," zamumlal zmateně, otočil se a odcházel. Po pár krocích se zastavil a otočil se na Davida. "Jestli se jí něco stane..." Z jeho pohledu bylo cítit, že by to bylo hodně osobní.

Dívali jsme se, jak zašel za roh. Motal se, nikdy jsem ho neviděla se takhle opít, oproti němu jsem byla střízlivá. "Jsi v pohodě?" Otočil se na mě David a já přestala upírat pohled na prázdnou ulici a podívala se na něj.

"Jo. Dík. Nevím, co to do něj vjelo..."

Pokýval hlavou, pochopil, že se o tom nechci bavit. "Brečíš," upozornil mě na stékající slzy na mé tváři. Neuvědomovala jsem si to. "A třeseš se. Chceš jít dovnitř? Nebo tě mám doprovodit domů?"

Nelíbila se mi ani jedna z možností. "Asi si půjdu sednout někam k vodě," usoudila jsem nakonec.

"Můžu s tebou? Budu nenápadnej, nebudeš o mně ani vědět..."

Pokrčila jsem rameny. Pro mě za mě...

》Další díl《