Marty, kdo jsem?
Po čtvrt hodině konečně přišel a podal mi ruku. "Na co ten životopis, už jsme se dohodli, přece," vycenil na mě zuby a mně se podlomila kolena. Ten chlap byl k nakousnutí, ty černé fousy, dlouhé dredy zamotané do drdolu, hluboké tmavě hnědé oči, které mi koukaly až do duše, úsměv a vůně, kterou znám. Nevím odkud, nebo jak dobře, ale...sakra, chlape!
"Dobře, takže jsem přijatá?" Vymáčkla jsem ze sebe snaze působit suverénně a automaticky ho následovala, když procházel lobby hotelu a ukazoval mi, kde co je.
"No jasně, ty si to nepamatuješ?" Podíval se na mě upřeně, přestal se usmívat a zahnul do jedné z konferenčních místností. Proč mi tyká? Šla jsem za ním. Zavřel za námi dveře, rozsvítil a silou mě popadl pod krkem, přirazil mě ke zdi, hlavou jsem si dala o stěnu tak, že mi vytryskly slzy. Prudce mi vyhrnul rukáv. "Ty zas bereš!" Tiskl mi ruku do bolesti.
"Cože?" Nikdy jsem nebrala! Nepamatuju si to. Prostě jsem se dneska vzbudila a do té doby nic není! "Neberu!" Podívala jsem se na svou kůži nad jeho prsty. Modřina a dirka po vpichu. Cože?
"Tak co je tohle?" Cuknul mi s rukou.
"Nevím! Nepamatuju si to, nikdy jsem nebrala, přestaňte se ke mně takhle chovat!" Postavila jsem se za sebe. Bolest jeho sevření mě donutila.
S překvapením povolil stisk a zadíval se na mě. "Ty si nepamatuješ ani mě? Bože, Lee, co sis to provedla?"
"Kdo jsi, co o mně víš?" Ptala jsem se a z očí mi tekly slzy. Copak tohle je normální? Probudit se a nic o sobě nevědět? To je jako z nějakého amerického scifáče...
Konečně mě pustil a o krok ustoupil. "Teď to řešit nebudeme. Kde tě najdu večer, kolem šestý?"
"No, doma, mají mi přivézt nějaký nábytek."
"Doma? Konečně sis něco sehnala? Dej mi adresu, stavím se, pomůžu ti třeba s tím nábytkem a promluvíme si." Pohladil mě po ruce. Možná jsem měla pravdu s tou vůní. Znám ji, jen..jak? Mlčky jsem kývla na souhlas. "Mám něco přinést? Potřebuješ něco?"
Zmateně jsem zamrkala. "No, nic nemám. Ještě musím jít nakoupit. Ale nemám lednici, nádobí, nic..." Svěřovala jsem se s jakousi slepou důvěrou a v batůžku hledala doklady s adresou.
"Dobře, tak já něco přinesu, jo? Máš peníze?" Sotva to dořekl, vypadl mi z batohu sáček s penězi. Už jich po nákupech nábytku bylo míň, ale stále to byl pěkný balík. Ohnul se pro něj. "Kdes k tomu přišla?"
Nechápavě jsem zamrkala a rychle mu ho vyškubla z ruky a místo něj mu vrazila doklady. Proč se mě na to ptá? Kdo proboha jsem? Nemyslím si, že bych kdy byla nějaká socka. Třeba mi objasní večer víc. "Neznám tě."
S jeho pochybovačným výrazem jsme se domluvili na večer a já odešla. V hlavě jedno velký "WTF", ale nechtěla jsem to řešit, stejně bych nic nevyřešila. Prostě někdo nebo něco zařídilo můj nový začátek. A tím bych to ráda nechala být. A byla bych bývala nechala, zdálo se mi to jako něco správného, kdybych nepotkala jeho. Stavila jsem se nakoupit nějaké jídlo, oblečení, ručníky, deky a základní drogerii a zamířila na byt. Blížila se hodina příjezdu nábytku.
Když zazvonili stěhováci, seběhla jsem okamžitě dolů a našla tam manažera z hotelu, jak s nimi něco řeší. Nakonec mi stačilo říct číslo poschodí a on všechno zařídil. Pomohl mi sestavit všechny kusy, které jsem koupila, dali jsme na rošt matraci a moji hloupost, že mě nenapadlo pořídit povlečení a peřinu jsem vyřešila dvěma dekami, které jsem koupila.
"Ty si mě vážně nepamatuješ?" zeptal se mě, když jsme se konečně usadili u mého jednoduchého stolku na plastových židlích. Zavrtěla jsem hlavou. "Ty ses nějak předávkovala, nebo co? Co sis dala? Čtrnáct dní jsem tě neviděl a najednou si mě nepamatuješ?"
"Nepamatuju si nic, chápeš? Nevím, kdo jsi, jak se jmenuješ, netuším ani, kdo jsem já, co bylo včera, prostě nevim! Rozumíš? Už mě unavuje poslouchat, co jsem si dala, zrovna timhle jsem si celkem jistá, nevim, jestli jsem někdy něco nezkusila, ale ne takhle! Prostě jsem se ráno vzbudila a od tý doby zjišťuju."
"Tak se podívej na svoje ruce!" Jako kdybych se na ně celý večer nekoukala. Vpichy a modřiny. "Kde jsi vzala ty peníze? Ukradlas je?"
"Neznám tě. A neukradla! Nebo o tom aspoň nevim. Kdo jsi?"
Vzdychnul. "Marty. Našel jsem tě před pár měsíci. Neměla jsi kam jít, ležela jsi u řeky, nevěděla o světě... Probral jsem tě, dal do pohody. Vídali jsme se jednou za pár dní nebo týdnů. Když jsi byla čistá, pomáhal jsem ti s jídlem, hygienou, občas jsi u mě přespala... fakt nevíš?" Zavrtěla jsem hlavou. "Už jsi byla dlouho čistá, slíbil jsem ti práci. Pak jsi zmizela. A nakonec ses objevila dnes v hotelu."
"To nezní jako já..." zašeptala jsem a chvíli zpracovávala, co mi řekl. "Přijde mi, že jsem žila jiný život. Ani moje jméno mi moc neříká. Nebo tohle město. A ty vpichy? To nejsem já. Vím, že to zní jako blbost, ale mám pocit, jako bych žila jiný život, ale pak jsem umřela. A chvíli nic nebylo a pak jsem se objevila tady. V cizím těle. Jako by se ta Lee, cos ji znal...nevím, předávkovala? A já se pak objevila místo ní. V jejím těle..."
Pár minut jsme seděli v tichosti, jen na mě mlčky koukal. "To je kravina..." zašeptal nakonec.
"Já vím, ale...mám takový divný pocit. Ohledně všeho, ale tohle je jediná věc, která paradoxně dává těm pocitům smysl." ... "Dej mi pár dní, třeba se to změní. Možná si vzpomenu. Třeba budu mít absťák a něco mi dojde. Nebo třeba ho mít nebudu..."
"Nezníš jako ona..."
Po chvíli přesvědčování, že si opravdu můžeme dát skleničku nebo láhev vína, aniž bych si musela dát dávku, jsme otevřeli láhev červeného, kterou jsem odpoledne koupila, dali jsme si k němu nějakou drahou paštiku s bagetkou, které přinesl Marty.
"Miloval jsi ji?" Zeptala jsem se po půl lahvi.
Zavrtěl hlavou. "Měl jsem ji rád, ale nemiloval. Takovou holku milovat nemůžeš - a jestli si na něco vzpomeneš, tak budu litovat, že jsem to před tebou řekl."
"Nemyslím si, že se něco takového stane," byla jsem o své absurdní teorii stále více přesvědčená. "A líbila se ti?" Usmál se a přikývnul. Tušil asi, kam směřuju. "Kdybych se s tebou chtěla vyspat, spal bys s ní, nebo se mnou?"
"Myslím, že je jediný způsob, jak to zjistit..."
Komentáře
Okomentovat