Start over

Někdo mě možná zná, někdo ne, většina nezná celý můj příběh, každopádně všichni se pravděpodobně shodneme na tom, že občas je prostě třeba (/vhodné/nutné/nezbytné) udělat za vším jednu velkou tečku, za ní dlouhou tlustou čáru, pod ní vynechat pár prázdných stránek, za nimi ještě jednu, kterou nazveme 'Nepopsaný list', a na další straně začneme odznova.

Na té poslední stránce teď stojím, jsem Lee (ano, prostě mi tak říkejte, jsem to já, a jestli se vám to nelíbí, tak jsem pro vás klidně 'Hvězda', nebo 'Ta debilní čubka', whatever, každej máme nějaký názor) a ty následující kaňky tvořící písmenka je můj start over.

Vzbudilo mě slunce a rány koleček skateboardů bouchajících o betonovou plochu cyklostezky u řeky. Ještě chvilku jsem se probírala, načež jsem si hodila popruh batohu ležícího vedle mě přes rameno a slezla břeh k řece, abych se opláchla.

Zakručelo mi v žaludku, tak jsem si prohrábla kapsy, našla pár drobných a vydala se za zvuky města, najít nějakou kavárnu a něco k jídlu.

Co je to vůbec za město? Kde jsem se tu vzala? Proč jsem tu? Honily se mi hlavou otázky, na které jsem neznala odpověď.

S fastfoodovou snídaní a kávou na tácu jsem se usadila u toho nejposlednějšího stolečku podniku a na lavičku vedle sebe jsem hodila batoh. Kde jsem ho vůbec vzala? Co v něm je? Zvědavě jsem ho otevřela a nakoukla dovnitř. No do háje!

Otevřela jsem batoh dokořán, abych do něj mohla dát obě ruce a dobře tam viděla, ale nikdo jiný nemohl nahlédnout. Mezi prsty mi klouzaly bankovky různých velikostí a barev. Po několika minutách jsem se dopočítala. Stopadesát tisíc. Kde jsem k tomu přišla? Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem nezajímala. Vrátila jsem peníze do pytlíku, ve kterém byly schované a prohrábla se hlouběji batohem. Našla jsem tam doklady s mou fotkou, nějakou adresou, jménem, vším... Lee. Nepamatuju se, že by tohle bylo mé jméno. Matně si vybavuju hlasy, které mě tak oslovovaly, ale nemyslím si, že by to bylo moje jméno. Dobře, tak je. Telefon!

Vytáhla jsem mobil na stůl a batoh zavřela. Nic víc už v něm nebylo. Telefon se odblokovával otiskem prstu. Na dokladech byla má fotka, jaká je šance, že ten otisk je můj? Ozvalo se cvaknutí odemykajícího se smartphonu. Nic. Žádné číslo, žádná fotka, žádná informace. Zapnula jsem GPS a otevřela mapy. Byla jsem v cizím městě, nevzpomínala jsem si, že bych v něm někdy dřív byla. Ostatně nevzpomínala jsem si celkem na nic z toho, co bylo před tím, než jsem se ráno vzbudila.

Doklady! Vyhrabala jsem v batohu občanku a do map zadala adresu bydliště. Vyhodilo mi to nějaký panelák uprostřed velkého sídliště. Oukej, plán na následujících pár hodin je jasný. Dopila jsem kafe, hodila batoh s ne příliš těžkým, za to ale cenným nákladem na záda a vydala se pěšky na jediné místo, které mi v této chvíli mohlo něco prozradit.

Vchodové dveře nebyly zamčené, vlezla jsem dovnitř a patro po patře jsem obcházela zvonky, dokud jsem v pátém patře nenašla své nové jméno. Vzala jsem za kliku a dveře povolily. Dobrý, neměla jsem totiž žádný klíč. Vstoupila jsem do obrovského prosvětleného 2+1 bytu. Naprosto prázdného, nevybaveného, jen s kuchyňskou linkou. Na té leželo pět klíčů, dva a dva stejné a jeden menší. Pravděpodobně od domu, bytu a schránky.

Dobře. Tak jo, tady bych žít mohla. Hlavou se mi honilo tisíce otazníků, ale tohle bylo jasné, je to můj byt. Prachy asi na jeho vybavení a pár týdnů slušného žití. Dala jsem si sprchu, ve vaně jsem našla zbytek nějaké ústní vody a poslední kapku šamponu z lahve, nechala jsem se uschnout, protože žádný ručník se tu nekonal a vydala jsem se do centra, zařídit si alespoň postel.

Cestou z domu jsem nakoukla do schránky. Našla jsem tam svůj životopis (dle všeho), spoustu dalších dokumentů - maturitní vysvědčení a jiné, pravděpodobně ani jeden z nich nebyl pravý, a dopis. Po jeho otevření jsem zjistila, že je to pozvánka na pracovní pohovor do nějakého hotelu na pozici barmana, na základě mnou zaslaného životopisu. Dopis byl nejspíš jen vytištěný e-mail, na druhé straně papíru byly přístupové údaje do e-mailove schránky. Mám se dostavit dnes, za dvě hodiny, bomba.

Cestou na pohovor (se smíšenými pocity a lehkým nepochopením) jsem si koupila postel s matrací, stůl, pár židlí a skříň, domluvila se na večerní dopravě až domů, a při čekání na manažera, který měl vést pohovor, jsem si několikrát dokola přečetla životopis, abych věděla, co jsem teda zač. Stejně si ho radši nechám před sebou.

Po čtvrt hodině konečně přišel...

》Další díl《