Život není fér

Vytáhla jsem ho z toho nejhoršího. Potkala jsem ho po autonehodě, při které mu zemřela snoubenka. Seznámili jsme se dva týdny poté, co ho propustili z nemocnice na vozíku. Spřátelili jsme se, dlouho jsme se scházeli, vozila jsem ho na rehabilitace, pomáhala jsem mu s domácími pracemi... Po dvou měsících mě pozval, jestli s ním nechci bydlet.

Do týdne jsem s ním už bydlela. Měla jsem svůj vlastní pokoj, soukromí... Po dalších dvou týdnech mě políbil a pak už to šlo rychle. Pravidelně jsem ho vozila na rehabilitace, doma s ním několikrát denně cvičila a o půl roku později už mohl chodit.

Jsou to přesně tři roky od jeho uzdravení, ještě nedávno jsem čekala na prstýnek, ale teď sedím v našem společném bytě a čekám, až přijde domů, abych se ho mohla zeptat, kdo je sakra ta holka, jejíž fotka spadla na zem, když jsem hledala smlouvu od auta. A proč je na ní zezadu nakreslené srdíčko.

"Ahoj, lásko, už jsem doma," objal mě a políbil na tvář, když přišel o hodinu a půl déle, než obvykle.

Nic jsem neříkala, jen jsem čekala, dokud se nezuje, nedojí suchý rohlík a pohodlně se neusadí vedle mě.

"Kdo je to?" ukázala jsem mu naštvaně fotku.

"Kdes to našla?" Vypadal překvapeně, trošku zčervenal a na čele mu naskočila žilka.

"Kdo to je?" zeptala jsem se znovu a pohledem ho přišpendlovala ke gauči.

Chvíli nevěděl, co odpovědět, ale nakonec se rozhoupal: "Musím ti něco říct..." odmlčel se, ale já ani necekla. "Seznámil jsem se s jinou ženskou," shánul po fotce, ale nevrátila jsem mu ji.

"Jak dlouho?"

"Jsou to dva měsíce."

"Je to vážný?" věděla jsem, že z téhle situace nemůže vzejít nic dobrého, ale nechtěla jsem ho nechat jít jen tak. Ne takhle snadno, když jsem pro něj udělala tak moc, vzdala jsem se kvůli němu tolika věcí. Chtěla jsem s ním zůstat navždy.

Pouze kývnul hlavou. Je to vážné. "Nechci to udělat, ale..."

"Vypadni," otočila jsem se k němu zády a setřela slzu. Odešel beze slova.

Chvíli jsem seděla a vzpamatovávala se. Vlastně mi ani nikdy nepoděkoval, bral to jako samozřejmost, že jsem za ním, v té době cizím chlapem na vozíčku, stála a dokonce jsem se odhodlala s ním začít i intimní život, když jsem si ani nebyla jistá, jestli bude někdy ještě v pořádku.

Potom se ve mně něco hnulo, vzala jsem tři tašky, narvala do nich všechny jeho věci a vystrčila je na chodbu za dveře. Společné fotky jsem vyházela z rámečků, roztrhala je a pohodila spolu s roztrhanou fotkou milenky na tašky. Za to všechno, co jsem pro něj udělala... Dva měsíce a neměl koule ani na to, aby se přiznal. Do zámku jsem zevnitř zastrčila klíč. Ať si jde za ní, možná ještě s prosíkem přileze, až zjistí, že se se mnou měl líp, než s ní. Ale to už bude pozdě...