Zamknuté dveře

Vždycky jsem věřila, že já a on, to nikdy nepůjde dohromady. Že přes to nejede vlak, že pro mě jsou tyto dveře zamčené... On, vyrovnaný, sebejistý, intetligentní, oblíbený, vtipný gentleman, a já, šedá myška s věčně rozcuchanými vlasy (případně mastnými, protože jsem byla večer před tím líná si je umýt), make-upem tvořeným jen levnější řasenkou a v oblečení, které by se dalo spíše nazvat válecím, než elegantním...

Potkávala jsem se s ním na obědě v malinké restauraci vedle podniku, ve kterém jsem zasatávala místo asistentky a holky pro všechno. Co dělal on? V černém sportovním BMW, jehož cena měla na začátku číslo jistě větší než jedničku a za ním určitě šest dalších, vždy zastavil před vchodem, v přesně pasujícím obleku vstoupil do domácké restaurace ve středu města, usadil se za stolek v rohu místnosti, odložil si na něj luxusní laptop, obeskládal ho množstvím dokumentů, objednal si jídlo /nikdy ne nezdravé/, v klidu ho snědl, občas při tom zatočil kolečkem myši bezdrátově připojené k počítači, poté si objednal kávu a začal pracovat. Nikdy nevolal. Nebyl jako ostatní důležití pánové, kteří vždy a všude telefonují a křičí chytré fráze do svého okolí, aby na sebe strhli pozornost. Kde tedy pracoval, mi zůstalo utajené, jistě ale nebyl malý pán.

Tímto způsobem jsme se potkávali už více jak půl roku každý všední den, občas se tam neukázal, občas já, ale to jen výjimečně. Někdy, když jsem měla hodně práce, plnila jsem ji těsně vedle okna, abych viděla, jestli už přijel. Jamile jeho vůz zastavil v ulici, všeho jsem nechala a nehledě na šéfovy rozkazy jsem si udělala povinnou pauzu na oběd.

Byla jsem si jistá, že si mě nevšiml. Důvody už jsem říkala, prostě byl na jiné úrovni (a to o hodně příček jiné), než já. Copak by si takový muž měl všimnout mě? Navíc si na mě nikdy nepodíval. Tím jsem si jistá, vždyť celou dobu, kterou jsme trávili v téže místnosti, jsem strávila jeho usilovným sledováním.

Jednoho dne jsem přišla na oběd a jediný neobsazený stůl byl právě ten jeho. Zarazila jsem se, načež jsem k němu přistoupila a s rozvahou si za něj pomalu sednula. Třeba vůbec nepřijde... Spletla jsem se. Přišel dokonce i se společností. Krásná, štíhlá, dlouhonohá blondýnka, které bych se nemohla rovnat ani po týdnu stráveném na chirurgii a v kosmetickém salónu, zavěšená do jeho rámě. Usadili se spolu na barových stoličkách, objednali si a vesele si povídali. Nálada jim nechyběla, jeho oči klouzaly po jejím dokonalém těle jako po těle egyptské bohyně Bastet, a přesto, že jsem jejich rozhovor neslyšela, četla jsem z jeho úst lichotky, kterými ji častoval.

Už jsem byla téměř na odchodu, protože i přes to, že bych se na toho muže mohla dívat od rána do večera nehledě na to, že mi odpolední pauza již dávno skončila, nemohla jsem snést pohled na krásnou ženu sedící po jeho boku. Ve chvíli, kdy jsem se chystala mávnout na číšníka, aby mi donesl účet, dáma se zvedla a odnesla se na neobyčejně vysokých podpatcích na toaletu. Znovu jsem se tedy pohodlně usadila a vychutnávala si ještě těch pár minut, kdy u baru seděl sám. Něco prohodil k číšníkovi, který kývnul a vydal se do kuchyně.

Blondýnka se vrátila zpět ke svému společníkovi a já zdvihla ruku na znamení, že platím. Číšník přispěchal, na stůl položil na malinkém talířku nádherně zdobený cupcake, v jehož sněhově bílém krému byl zapíchnutý papírek. "Ještě něco si přejete?" Oznámila jsem, proč jsem mávala a optala se, z jakého důvodu mi přinesl tu krásnou pozornost. Bylo mi vysvětleno, že zaplaceno již mám od támhletoho pána, který mi jako pozornost posílá tento cupcake.

Poděkovala jsem a po číšníkově odchodu rozvinula ruličku papírku.

Zítra bych Vás opět rád na oběd pozval a tentokrát bych ho chtěl strávit s Vámi u jednoho stolu. Přijdu bez klientky, nebudete po nikom tedy muset vrhat vražedné pohledy jako dnes.

S přáním pěkného zbytku dne se velmi těším, až se konečně seznámíme...

Podívala jsem se na něj až při odchodu z restaurace. Otočil se mým směrem a vycenil na mě ty nejkrásnější a nejbělejší zuby na světě...