Zakázaný večer

Vím, že bych neměla... přemýšlela jsem, během toho, co jsem ho pozorovala, jak pobíhá před prosklenou stěnou hotelu. Vypadal tak k nakousnutí v těch teplákových šortkách, obyčejném tričku a kšiltovce obrácené kšiltem dozadu. Znám ho hlavně v obleku. Ten mu taky sluší,  a jak! Ale tohle je změna...dobrá změna.

Něco tam řešil s kolegy, vypadal u toho vážně, ale za chvíli se rozesmál. Zalechtalo mě z toho v zátylku. Ten nejupříjemnější "americký úsměv" všech dob. A to, jak se křenil nosem...

"Pípni mi dveře." "Dones mi, prosím, droplist." "Najdi, proč vám tu chybí prachy." Dneska mi dal hodně úkolů.. a já moc dobře věděla, že to tak nutně nepotřeboval, že mě chtěl vidět. Kolikrát mě chytil za ruku, kolikrát mě pohladil po zádech. Jen dneska, za těch pár hodin, co jsme se potkali spolu v práci. Takhle už se to táhne tak měsíc.

Přestaň s tím, tohle nejde! Nadávala jsem si v duchu. Před třemi dny se vrátil s líbánek. Naše pohledy se přes sklo setkaly a z "amerického úsměvu" se stal "úsměv pro mě". Do háje!

O hodinu později za mnou přišel. "Stav se za mnou v kanclu, až budeš mít chvíli."

Pouze jsem přikývla. Netušila jsem, o co jde. Celý zbytek vedení odjel na team building. I on měl, ale nějaké technické problémy  s autem ho zdržely. O pár minut později jsem šla k jeho kanceláři a přemýšlela, co ode mě asi může potřebovat. Asi mě chce zaúkolovat na ty další dva dny, co tu nebude. S tázavým pohledem jsem vlezla do jeho kanceláře a zavřela za sebou dveře. Na pobídnutí jsem se posadila do křesla a v té chvíli se mi hlavou rozjely nemravné myšlenky. Zakousla jsem se do svého spodního rtu. Přestaň! Vždyť je to tvůj šéf!

"Ty víš, kdy sekuriťák chodí na obchůzku viď?" zeptal se mě a já pouze nechápavě přikývla. Věděla jsem to, ale zatím dnes žádný sekuriťák ani nepřišel. "Fajn, dneska už na ten team building nepojedu, už je pozdě, dorazil bych tam v noci a vůbec, nechce se mi. Když ti teď něco řeknu, zůstane to jen mezi námi, že?"

Přikývla jsem. Zaprvé jsem musela, byl to můj manažer, zadruhé jsem chtěla. Neměla jsem důvod to neudržet jen mezi námi.

"Přespím tady... nikdo kromě tebe o tom nebude vědět, dobře? Za chvíli půjdu na pokoj, už tam zůstanu, takže mě sekuriťák na kamerách neuvidí." Koukala jsem mu do modrých očí kontrastujících se zbytkem obličeje a dumala, kam tím směřuje.

"K ničemu tě samozřejmě nenutím, nic to nezmění, jen bych byl rád, kdyby ses za mnou v noci stavila..až skončíš a odejdeš z práce, byl bych rád, kdyby ses vrátila za mnou. Až bude sekuriťák na obchůzce, neuvidí tě. Když půjdeš zadem, nikdo o tobě nebude vědět."

Koukala jsem na něj jako na zjevení. "Děláš si srandu? Jsi ženatý, jsi můj šéf. Tohle je sexuální obtěžování na pracovišti... teď nemám na výběr, když nepřijdu, skončíš mou kariéru..." vytlačila jsem ze sebe rychle, ale zároveň byla nadšená z jeho nabídky. Asi jsem to musela pro klid své duše říct. Ale i tak, nemyslela jsem si, že ke mně cítí byť jen polovinu toho, co jsem k němu cítila já (ať už to bylo cokoliv).

"Pokud si myslíš tohle, v tom případě nechoď. Chci se s tebou vidět v soukromí, ale jen pokud sama budeš chtít. Do ničeho tě nenutím. Sama moc dobře víš, že bych nemohl. Tebe ne... ne do tohohle." Položil ruku na stůl. Jasně mi dával najevo, že by v ní rád držel ruku mojí. Zároveň se ale nevnucoval, kdybych mu do dlani nevložila svou ruku, nevypadalo by to trapně. Ale já mu ji dala. Svou dlaň do jeho dlaně a tím zároveň i slib, že přijdu.

Další čtyři hodiny jsem o něm nevěděla. Hleděla jsem si své práce, on se tvářil, že neexistuje. Ale v hlavě mi to pořád leželo. Věděla jsem, že za ním půjdu. Nevěděla jsem, jestli to je dobře.

Padla půlnoc. Poslední objednávka, úklid, tržba... v hlavě mi viselo číslo 325. Číslo jeho pokoje. Převlekla jsem se, podepsala se sekuriťákovi a obešla své pracoviště velkým okruhem. Vyhnout se kamerám a zabít půl hodiny čas do obchůzky. Usadila jsem se na lavičce poblíž zadního vchodu a vytáhla telefon.

Myslel jsi to vážně?

Rád tě uvidím.

Před pěti minutami vyrazil do prvního patra. Otevřela jsem si zadní vchod a vlezla dovnitř. Po schodech vyběhla do třetího patra a třikrát zaklepala. "Room service..." dodala jsem. S úsměvem mi otevřel, ještě mezi dveřmi mě chytil za ruku a zatáhl dovnitř. Zabouchl dveře a opřel mě o ně.

"Bál jsem se, že nepřijdeš!" Bez zaváhání mě políbil. "Jsem sketa, já to vím a promiň a kdykoliv řekni a beze slova přestanu se vším. Ale vážně jsem tě potřeboval."

"Jsi zadaný!"

"To je můj problém. Jen se na mě nevaž, stačí, že lámu srdce sobě, tobě nechci!" Zašeptal a políbil mě znova. Za dveřmi jsem uslyšela kroky. Sekuriťák. Polibek.