Utéct ze svých životů?

Bylo to tu zase. Opět přišla ta chvíle, kdy začínala tušit, že se bude muset rozhodnout. Přišla doba pláče a srdcebolů, probdělých nocí a roztřesených rukou. Ještě nic neveděla jistě, ale cítila to ve vzduchu, vycítila změnu v jeho chování a kdykoliv se podívala z okna, chtělo se jí plakat.

Nebylo to poprvé, naopak, mohlo by se zdát, že už je to zvyk.

Vzala jeho ruku do své a přitáhla si ji na stehna. Ani to s ním nehnulo, ruku jí nestiskl, nepohladnil stehno, neusmál se. Jeho teplá dlaň dnes nehřála, byla studená jako led a tvrdá jako kámen. Ani se na ni nepodíval, bez výrazu v obličeji sledoval silnici před sebou.

...

Uložila se vedle něj do postele, ale ani se k ní neotočil. Neřekl ani slovo, nepodíval se na ni, chtělo se jí křičet. Bezhlavě se rozplakat a vykřičet do celého světa svou bolest. Ale teď to nešlo, teď mohla jen tiše vzlykat a čekat, že si toho třeba všimne. Věděl to, musel vědět, že za ním zoufalá sedí schoulená v peřinách. Nezajímalo ho to.

Nevydržela to ticho, které tak bilo do uší a mučilo každičký nerv jejího těla. Začala na něj naléhat, prosila ho, ať jí to vysvětlí, ať jí poví, proč je takový. Netušila ovšem, že odpověď bude ještě horší, než obvykle. Už ji nemiluje, nic k ní necítí, nezáleží mu na ní, hnusí se mu.

Ranilo ji to. Udělalo se jí fyzicky špatně, nemohla mluvit, a i kdyby mohla, nevěděla, co říct. Hnusí se mu, to je tu poprvé... Bála se toho, co bude dál.

Dlouho to odkládal, ale nakonec to řekl. Řekl jí to do očí, jak si přála, ale potom se hned odvrátil. Rozejdeme se.

Další proud slz jí rozmlžil okolí, marně se pokoušela třesoucíma se rukama sušit tváře. V hlavě jako by jí vybuchla bomba myšlenek.

Jednou částí svého těla, srdce i duše věděla, že spokojit se s touto možností by bylo sice bolestivé, ale přesto nejjednoduší a nejracionálnější řešení celé této situace. Jejich vztah už prošel snad tisícem podobných situací, necítila se v tomto vztahu poslední dobou šťastná, byla unavená spoustou ústupků, které udělala, spoustou změn, kterými musela projít a stále procházela, jen aby byla více podle jeho představ.

Věděla, že i on se změnil. Chtěl pro ni být lepší a lepší, až se nakonec změnil tak, že se mu zhnusila. Možná pro jeho lepší já už nebyla dost dobrá... Utéct z jeho života by pro oba mohlo být osvobozující.

Jenže druhá její část se ho nechtěla vzdát.

Milovala ho. Možná víc, než by měla, milovala ho tak, až jí to ubližovalo, mučilo ji to. Nemohla ho opustit, nic jiného, než on jí vlastně už ani nezbylo. Pokud nechá jejich vztah rozpadnout, nezbyde jí vůbec nic, přijde o obrovský kus sebe, o obrovský kus života. Zůstane jí akorát plný kufr a prázdné srdce.

Stočila se do klubíčka, přitiskla se k jeho tělu, tak bodavě chladnému, a prosila. Nedokázala přijmout tu bolest z jeho ztráty, nedovedla ho nechat jen tak odejít z jejího života. Jako už mnohokrát, opět padla na dno a poníženě ho prosila o další šanci, o to, aby jí neodcházel ze života...