Skoč!

V roztrhaných letních šatičkách stála na okraji skály, pod ní tolik metrů prázdna.

Dívala se dolů, ruce se jí třásly, nebyla si jistá v kolenou.

Ani si nebyla jistá, jestli to chce udělat. Slyšela hlasy. Tolik hlasů, říkaly jí, ať skočí. Některé byly vysoké, jiné hluboké, některé trochu skřehotavé. Každý byl jiný, ale všechny říkaly to samé.

"Skoč!"

"Musíš to udělat!" "Copak se chceš vrátit?"

"Dostala ses až sem, jen jeden krok!" "Poslední krok!"

"Skoč!"

Zněly jako z obrovské dálky.

Cítila chladný vítr opírající se do jejího těla.

Hluboce se nadechla, ale nádech byl trhaný, jako by její plíce vzduch odmítaly.

Zavřela oči.

"Skoč!" "Dělej!"

Už to nevydržela. Všechny ty hlasy!

Udělala poslední krok. Krok do prázdna.

Letěla.

Nemohla se nadechnout ani vydechnout.

Zkusila otevřít oči, ale odpor vzduchu jí tolik bil do očí, že je nedokázala udržet otevřené.

Její tělo bylo jako z hadru. Nevěděla, kde má ruce ani nohy.

Ten pád byl nekonečný.

Už to musí být, proběhlo jí hlavou.

Dopadla.

Vše jí najednou rozbolelo, ale jen na krátký okamžik.

Její tělo objal chlad, malé krátké jehličky se jí zabodávaly do kůže.

Otevřela oči, na které jí něco tlačilo.

Všude byly kroužky, kuličky...bublinky.

Stále se nemohla nadechnout.

Začala panikařit.

Rozmáchla se rukama i nohama okolo sebe.

Nádech.

"Jo, konečně, vidíš, že to nebylo tak hrozné!" křičeli z břehu její přátelé a smáli se.

Dokázala to. Konečně z toho lomu také skočila do vody!