Síla slov

Dřív bývaly hodně dobré kámošky. Pravdou je, že bruneta byla vždy o stupínek výš, než blondýnka, ale vždy spolu vycházely více než dobře. Jenže potom se to vše obrátilo.

Blondýnka ani vlastně nevěděla, jak se to stalo, ale najednou byla v celém kolektivu za tu špatnou, okolo brunety se všichni jen točili a na blondýnku se sotva podívali.

Ze všech stran slýchala co všechno brunetě udělala nepěkného (aniž o tom vůbec věděla), jak ji pomlouvala a snažila se obrátit všechny v jejich okolí proti ní. Nic takového však blondýnka nikdy neudělala. Právě naopak. Těmito řečmi, které bruneta šířila kolem sebe, akorát blondýnku zesměšňovala a ničila její pověst.

Netrvalo dlouho a blondýnka byla sama. Nikdo se s ní nebavil, nikdo ji neměl rád, odmítali být v její blízkosti. Každý, koho potkávala, jí dával najevo, že právě ona je ta špatná, ta zlá a neférová mrcha. Mezi lidi chodila jen z nutnosti, snažila se tvářit nenápadně a jakmile mohla, odešla, zalezla si do záchodové kabinky nebo alespoň do temného kouta.

Doma jí nikdo nevěřil. Mysleli si, že si vymýšlí, že své zoufalství a zničený psychický stav pouze hraje. Jak je mohlo napadnout, že se něco takového opravdu jejich milé a skvělé dceři a sestře děje. Ještě před nedávnem by to ostatně nenapadlo ani ji.

"Nechápu, že máš tu odvahu se tady ještě vůbec ukázat, po tom všem, co jsi udělala!"

"Proč bych se s tebou měl bavit? Za to, co jsi řekla o naší kamarádce?!"

"Copak tě někdo zval?!"

"Tak kdy už konečně vypadne..."

"Myslíš si, že ti tenhle svetr sluší? Vypadáš v něm tlustě... Počkej, to nebude tím svetrem..."

"Akorát nám otravuješ život, radši se ztrať!"

"Zase brečí, nedívejte se tam!"

"Koukejte, to je ona..."

Jednoho večera si napustila teplou vanu, sundala si oblečení a ve spodním prádle se ponořila pod její hladinu. Chvíli bez jakékoliv emoce zírala na svá zápěstí, na žilky, které byly teď tak výrazné, až se to zdálo nemožné, představovala si krev proudící pod stěnami cév. Palcem levé ruky si hladila modré a nafialovělé linie na pravém zápěstí. Na okamžik je stiskla, cítila údery rudé tekutiny na palci.

Natáhla se pro žiletku, přiložila ji na jednu z cév a pomalu sjížděla podle jejího průběhu dolů. Poté třesoucími se prsty rozrušila kůži i na druhé ruce. Řezy to byly hluboké, voda, ve které byla ponořená, se rychle barvila na červeno a ona byla stále unavenější, až nakonec vyčerpáním zavřela oči. Netrvalo to dlouho a usnula.

Našel ji její bratr. Okamžitě ji vytáhl z chladné červené vody, zápěstí omotal starým trikem a zavolal záchranku...