Rozhovor

"Už mu na mně nezáleží, slyšíš?!" křičela ni a možná čekala nějakou radu. Možná čekala pochopení, nebo se jen snažila si ulevit. Sama netušila, věděla jen, že je sama a v pasti.

"Minule jsem ti to už přece říkala, ať za ním nechodíš, že skončíš v pekle. Už poprvé, když jsi ho uprosila, aby vám dal ještě jednu šanci, to bylo špatně. Měla jsi to přijmout hned poprvé, měla ses s tím smířit. Teď už ti nezbývá nic, než jen trpět."

"Ale co jsem měla dělat? Dřív na tom býval špatně, bála jsem se, co by udělal…"

"A teď jsi na tom špatně ty a nikomu na tom nesejde…"

"Tak co mám dělat?"

"Nic, hlavně za ním nechoď, i když teď už je to jedno, sám nepřijde."

"Neporadilas mi!"

"Nevím, co máš dělat. Dřív jsi mě neposlouchala, kdyby ano, nebyla bys v této situaci. Teď už nevím, co ti říct. Zvykl si, že vždycky přilezeš ty."

Mlčela a upřeně se dívala kamsi před sebe. Z chladné země, na které seděla, a chladné zdi, o kterou se opírala, jí běhal mráz po zádech. Tiskla si kolena pod bradu.

"Moje poslední slova, která jsem ti řekla před dvěma týdny, byla, že skončíš v pekle. To proto, že jsi mě opět neposlechla. Teď v tom pekle jsi, nevím, co máš dělat teď. Přišlo na moje slova, už mě budeš poslouchat?"

"Chce mě jen na to, abych mu uklidila, občas něco udělala, hlavně udělala jeho, když se mu zachce, ale hlavně abych mu nepřidělávala těžkou hlavu s mými problémy a držela hubu a krok. A když zrovna nic nepotřebuje nebo nechce, abych se někam odklidila a nelezla mu na oči."

"Za to si můžeš sama…"

"Sedím tady už bůhví jak dlouho, brečím. A on to ví. A je mu to jedno. Nezajímá ho, že jsem na dně. Proč by mělo, stejně i když budu na dně, ví, že když bude chtít, podržím mu. Zklidním, podržím mu, a potom si zase pobrečím… až mě zas nebude potřebovat…"

…