Neptun s Plutem a vytí na měsíc

Je to asi třičtvrtě roku, co bydlím sama, bavím se s několika málo přáteli - kolegy, se kterými se vídám převážně v práci, jinak tu téměř nikoho nemám. Potřebovala jsem si to nechat projít hlavou. Rozležet a uležet dojmy, city a vzpomínky. Přetvořit svoje staré já na nové, vylepšené.

Teď už ovšem asi nastal čas, kdy mě to přestalo bavit. Staří přátelé už mi nestačí, chybí mi nové dojmy, nové city, nové vzpomínky, nějaká nová energie do života. A to byl ten důvod, proč jsem spolu se svojí fenečkou začala hledat parťáky na naše procházky.

A tady jsem našla jeho...

Nikdy jsme se neviděli, neznali jsme se. Až do minulé neděle, kdy mi napsal zprávu - odpověď na dotaz na facebookové skupince. Pár dní jsme si psali, zdálo se mi, že si rozumíme. Působil na mě chytře, zajímavě, byl sympatický... a měl psa. Ideální na socializaci a vyblbnutí mé fenečky. Navíc velkého psa, vlčáka. To ta moje mrška potřebuje.

Domluvili jsme se na společném venčení, přijede k nám, dáme pochod a pak se uvidí. Přestože jsem nebyla na rande tak pět let, nebyla jsem nijak nervózní, zaprvé jsme si rozuměli a zadruhé jsme šli venčit. Nebylo to rande, alespoň jsem se snažila to tak nebrat. On měl psa, já měla psa, šli jsme s nima ven, tudíž šlo o akt socializace psů, nikoliv rande. Jednoduché počty. No dobře, vzhledem k tomu, že jsem nad tím takhle hloubala, pravděpodobně jsem lehce nervózní byla, ale tohle mě uklidnilo.

Právě jsem dokoukala asi po milionté jeden z dílů Přátel, když jsem s překvapením na hodinách zahlédla, že za deset minut ho máme čekat na nádraží. Vyskočila jsem ze židle, čímž jsem probrala k životu i svou fenečku a do našeho bytu, jako by začal proudit nekonečný příval energie, který rozpohyboval snad vše, co jsme tam měli. V rychlosti jsem ze sebe strhla své vytahané domácí legíny a XL triko a nasoukala se do prvních kalhot, trička mé klasické velikosti S, bundy a procházkových bot. Kolem pasu jsem si omotala venčící pásek s pamlsky a taštičkou na klíče a zavolala na fenečku, které už bylo jasné, že se jde ven. K mému překvapení jsme došli na nádraži o pouhých necelých pět minut později, než bylo domluveno.

Procházka začala slibně, holky se očuchaly, neměly se sebou žádný problém a po prvních deseti minutách vlčanda moji malou mršku vyválela asi třikrát v blátě. No, stejně jsem si už dva týdny říkala, že potřebuje do sprchy. Co se vlčandina páníčka týče, nutno uznat, že na první pohled by mě asi nezaujal. Což byla pravděpodobně - jak jsem se při pozdějších konverzacích dozvěděla - nějaká jeho taktika. Taktika, jak si kolem sebe udržet pouze lidi bez předsudků. Moc jsem toho z něj neviděla, byla zima, tudíž byl zabalený v bundě, na hlavě naraženou čepici, na bradě vousy. Docela dlouhé, vypadaly, že nejsou příliš udržované, ale kdo ví, občas právě za vzhledem na způsob "nestarám se o sebe" bývají dlouhé minuty strávené před zrcadlem.

Po půlhodině plkání více méně o psech nebo o ničem, vytáhnul z batohu lahev vína. Varoval mě, že ji vezme, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu v tom věřila. Procházka pokračovala dál, s ubývajícím vínem přibývala uvolněnější nálada. Procházka, která nám normálně trvá dvě a půl hodiny pomalou chůzí, se protáhla asi na čtyři a mně docházelo, že je mi vážně sympatický...

Tak jó, vraťme se přibližně o den zpět v čase. Zajímalo mě, s kým půjdu na procházku... A tak jsem se poflakovala po facebooku, kde jsem narazila na datum jeho narození. Štír. Vodní znamení. Ačkoliv Štír a Ryby by se k sobě měli údajně hodit, nejsem zastáncem spojení dvou znamení stejného živlu. Ále zahoďme předsudky, třeba se ta znamení k sobě fakt hodí...

A pokračujeme dál ve stalkingu (né, jen jsem koukla na základní informace, opravdu nevím, jak se jmenuje jeho prababička z třetího kolene, ani v jaké ulici bydlí)... podle pár skupin, ve kterých je přidaný, to vypadá, že je sub... nemít to podezření z předchozí konverzace s ním, neřeším to, ovšem nyní mě to lehce rozladilo... Já mám přece k domině na hony daleko. Ba naopak...

Uzavřeli jsme procházkový okruh, psy jsme chytli na vodítko a zapadli do restaurace, abychom po čtyřhodinové únorové procházce kolem řeky alespoň trochu rozmrzli. Já si objednala cappuccino, on pivko a konečně jsme se mohli vzájemně prohlédnout. Buďme k sobě upřímní, já si ho moc neprohlédla. Je to Štír, s jeho pohledem nelze bojovat, takže jsem si radši pohrávala s hlavou jeho fenečky, kterou měla položenou v mém klíně. Prohlédnu si ho třeba někdy jindy, jestli bude možnost. Povídali jsme si o nás, poznávali jsme se. Já jakožto introvertní tajemná rybka jsem mu toho o sobě moc nepověděla, musel se tedy chopit slova hlavně on. Stejně v sobě měl o pivo navíc, muselo mu to zákonitě jít lépe.

Povídal mi o své práci, o svých psech a s nimi spojených problémech s bydlením, o tom, že fotí, už jen převážně na kinofilm - naštěstí, protože z batůžku vytáhnul foťák a asi dvakrát si mě cvaknul, díky bohu, že to nebyl digitál, je menší pravděpodobnost, že někdo uvidí, jak jsem po té procházce vypadala (celá ublácená, oťapaná a s červeným zmrzlým nosem).

V restauraci jsme strávili asi hodinku, než jsme se pořádně ohřáli. Mezitím začali být psi lehce nezvózní, takže jsme zaplatili a šli. Tedy, zaplatil on, na což jsem nevěděla jak reagovat, když jsme přeci šli jen nezávazně venčit, navíc za mě už dlouho nikdo nic jen tak neplatil... Takže jsem mu jen nejistě poděkovala a slíbila, že příště to bude třeba na mě.

Venku už byla tma, zbývala hodina a půl do příjezdu jeho vlaku. Šli jsme se ještě potulovat s fenečkama k řece. Došli jsme až na okraj ostrůvku, kde jsme nechali holky blbnout s klacky a sami jsme si povídali. Klepala jsem se zimou, muselo být kolem nuly, vlhkost z řeky mi zalézala pod bundu snad každou skulinkou. Všiml si toho a přitáhl mě k sobě. Zpočátku mě to zaskočilo, ale v podstatě jsem se ani nebránila. Malinko jsem měla pocit, že se to vůbec neděje, že to je jen sen. Položil mi ruku na tvář, něžně mě pohladil palcem a natočil mou hlavu nahoru, obličejem ke svému. Lehce se dotknul svými rty mých. Tělem mi projel zvláštní pocit, jako by mnou prošel náhlý proud energie... Planety Neptun a Pluto se na okamžik spojily... Možná. A nebo jsem to jen už příliš dlouho nezažila. Políbil mě, nejdřív trochu nesměle, ale když jsem se mu nebránila, přitiskl mě k sobě blíž a libal mě hlouběji. A já mu to opětovala.

Doprovodila jsem ho na nádraží, rozloučila se s vlčicí a nesměle řekla "tak ahoj" jejímu páníčkovi. Nevěděli jsme, jak se rozloučit. Bylo to zvláštní. Když mi při odchodu řekl, že si to můžeme zase někdy zopakovat a vyrazit na procházku, jen jsem se usmála a upřímně odvětila: "Tak jo..."