Naposledy

Bylo to minulý rok, přesně tři týdny před Štědrým dnem, kdy jsem ho viděla... Poprvé a naposledy. Kolikrát už jsem slyšela, že nemohou existovat, protože svaly na to nestačí, protože na to nejsou uzpůsobeny kosti. Jenže kdo tvrdí, že musí vypadat přesně jako my?

Bylo to večer, někdy kolem půl osmé, tma už byla jako v pytli, zastavila jsem se cestou domů na mostě a koukala do dálky. Vrby nad řekou vrhaly děsivé stíny a pouliční lampy je ještě zvýrazňovaly. Nebe bylo jasné, měsíc svítil, ale jeho záře nestačila na dostatečné osvětlení mého okolí.

Z ničeho nic se začaly větve jedné z vrb otřásat, cosi se v nich pohybovalo. Bylo to něco velkého, takže můj první dojem o kočce byl rychle vyvrácen. Byla jsem dostatečně daleko, abych neutekla, ale dostatečně blízko, abych se bála. Stála jsem bez hnutí a pozorovala třesoucí se strom.

Náhle se mezi větvemi objevilo...křídlo... Zpočátku mi to přišlo hloupé, křídlo to bylo obrovské, musel by to být ohromný pták, a když křídlo opět zmizelo mezi větvemi, říkala jsem si, že se mi to jen zdálo. Ale o chvíli později se objevilo zase. Konečky jemných pírek, nebo možná spíše chloupků na konci křídla se dotklo země, najednou se ozvalo zakřupání a křídlo dopadlo celé na zem, následováno i prazvláštním tělem a druhým křídlem.

Stvoření se rychle pozbíralo ze země, kvapně ze sebe oklepávalo mokrou hlínu břehu a rozhlíželo se, zda jeho nepovedené přistání na zem někdo zahlédl. Když mě zaregistrovalo, udělalo vtipnou grimasu v obličeji, pravděpodobně si v duchu nadávalo, že bylo tak neopatrné, a pomalými dlouhými kroky se vydalo ke mně. Pod mostem zdvihlo hlavu, podívalo se vzhůru mým směrem, roztáhlo zablácená křídla a třemi mohutnými pohyby se vyneslo na silnici vedle mě.

Okolo nebyla ani noha a tak jsem si ho mohla vklidu prohlédnout. Nohy mělo stočené dozadu, jako kůň, bylo celým tělem lehce předkloněné, hrudník mělo spíše hlubší, než širší, na prsou mělo mohutné pevné svaly a na obličeji mnu vystupovaly obrovské lícní kosti a hranatá brada. Když se pootočilo, zahlédla jsem obrovské kostěné útvary na jeho zádech, obepnuté velkými svaly, a samozřejmě obrovská bílá chlupatá křídla - konečně jsem viděla, že to jsou chlupy a ne peří. U kmenů křídel byly chloupky krátké sotva několik milimetrů, na konci byly chlupy dlouhé desítky centimetrů. Vlastně celé jeho tělo bylo pokryto bílými chlupy.

Chvíli mi hleděl pronikavýma žlutýma očima do mých očí, křídly dělal nepatrné pohyby, několikrát nadzdvihnul nosní křídla a poodhalil špičaté zuby.

Najednou udělal tři rychlé kroky zpět, zamával obrovskými útvary na zádech, vznesl se ze země a po několika dalších mávnutích mi zmizel ve tmě...