Chybný krok - první rande s hipsterem

Pracuji v restauraci. No, v restauraci - spíše hospodě. Hospoda leží na cyklostesce. Bylo to docela nudné odpoledne, přestože bylo krásné počasí, moc lidí jsme neměli. Na zahrádce sedělo několik štamgastů, na jejichž poznámky o mých hezkých nohách jsem si už zvykla. Vlastně, nudné odpoledne to bylo jen do chvíle, než přiběhl nádherný pes, kříženec, nápadně připomínající německého ovčáka. Zamířil si to přímo ke mně. Postavil se na zadní a předními tlapami se mi opřel o ramena. Byl obrovský, štěstí, že jsem za sebou měla zeď, o kterou se opřít.

Někdo na něj volal, ale pes nereagoval, otevřenou tlamou s vyplazeným dlouhým jazykem mi dýchal horký vzduch přímo do obličeje. Drbala jsem ho na hrudi a čekala, až si pro něj přijde majitel. Neotálel dlouho, za chvíli ode mě psa za obojek odtáhnul. Jakmile krásný pes dopadl na všechny čtyři, objevil se za ním sympatický obličej mladého muže s hustými vcelku krátkými vousy, tmavými brýlemi...klasický hipsterský vzhled, jen oblečený byl ve sportovním a kousek za ním jsem periferně zahlédla válet se horské kolo.

"Omlouvám se za něj, jste v pořádku?" zeptal se a při tom si sundaval brýle. Když na mě vykoukly jeho světle modré oči, podlomila se mi kolena znova.

"Jo... V pohodě..." vykoktala jsem ze sebe a usmála se, abych vypadala, že to tak je. Pravdou ovšem bylo, že mi jeho bledě modré oči vypalovaly ty mé tmavě modrozelené. "Dáte si něco?"

"Můžu, poprosím vás o colu, děkuju," usmál se a odtáhl si židli od stolu.

Otočila jsem se k odchodu, když na mě ještě zavolal, abych počkala. Otočila jsem se, on se znova postavil, přiblížil se ke mně na několik centimetrů, natáhnul ke mně ruku... a oklepal mi psí chlupy z ramen. S tichým poděkováním - spíše takovým nesrozumitelným pípnutím jsem rychle odešla.

Zůstal sedět snad dvě hodiny, objednal si ještě cappuccino a další colu. Celou tu dobu mě pozoroval. Pes mu ležel u nohou ve stínu pod stolem, on si pohrával se skleničkami a nespouštěl ze mě oči. Po těch přibližně dvou hodinách se začalo zatahovat, dešťové mraky se stahovaly nad hospodou, byly stále hustější a tmavší, tak se rozhodl odejít, aby neschytal liják. Při placení se mi znova omlouval za psa a na účtenku mi napsal své telefonní číslo a jméno Daniel. Byl by rád, kdybych mu zavolala, mohli bychom spolu jít vyvenčit Gastona, kterému se prý opravdu líbím.

Večer jsem si doma sedla na postel, zahrabala se pod peřinu a rozložila zmačkanou účtenku s telefonním číslem. Není to první číslo, které jsem dostala, ale tento chlap mi uvízl v hlavě. Asi hodinu jsem ji převalovala v rukou, načež jsem se rozhodla mu napsat. Přinejhorším se ztrapním. Pojala jsem to stručně - "Ahoj."

Psali jsme si až do jedné hodiny v noci, domluvili jsme si pozítří vycházku s Gastonem. Místo chtěl nechat jako překvapení.

Oblekla jsem si spotovní tričko, džínové kraťasy a malou taštičku přes rameno a vydala se k parku, ve kterém jsme měli sraz. Pozdravil mě jemným polibkem na tvář, Gaston mi olízal celé stehno a vydali jsme se na cestu. Po asi půl hodině chůze jsme došli k vysokým skalám, o kterých jsem ani nevěděla, že tu jsou. Po úzké cestičce jsme vycházeli nahoru na skály. Cestou se mě několikrát ptal, jestli nemám strach z výšek. Nemám, alespoň myslím. A s jeho vytetovaným rukávem na celé levé ruce jsem si jistá, že se dolů dívat nebudu, takže v pohodě.

Nahoře jsme se postavili vedle sebe a rozhlíželi se po okolí. Příroda byla nádherná, pod skalami se vlnila řeka, všude byly smrky, borovice, v dálce městečko. Dotkli jsme se hřbetů rukou. Spíš on se dotknul toho mého. A já tu svou otočila dlaní k němu a nechala ho proplést jeho prsty mezi mé. Jeho ruka mě hřála v dlani, hladil mě palcem.

Bylo mi příjemně a chtěla jsem se rozhlédnout po okolí, abych načerpala přírodní energii. Udělala jsem ještě jeden krok k okraji skály. Sotva jsem přenesla váhu, utrhla se pode mnou zem. Okraj skály se odlomil a spolu s mou nohou na něm stojící a celým zbytkem mého těla se začal řítit dolů. Vykřikla jsem, Gaston se rozštěkal a v té snad ani ne vteřině jsem se viděla o několik desítek metrů níž, rozpláclá na zemi.

Kromě Gastona jsem slyšela vykřiknout i Daniela. "Drž se!" rozkřiknul se a pevně stiskl mou ruku. Měla jsem pocit, že mi ji rozdrtí, ale v té chvíli mi to nevadilo. Visela jsem dolů a doufala, že se stane zázrak. A na ten jsem nemusela čekat dlouho. Silná potetovaná paže mě jako peříčko vytáhla nahoru na pevnou zem.

Seděli jsme vedle sebe, stále mě držel za ruku, druhou paží mě objímal kolem pasu a tisknul k sobě. "Jsi celá?" ptal se mě, ale mé třesoucí se tělo mu odmítalo odpovědět. Lehce jsem přikývla, podívala jsem se mu do očí, ale ten pohled nejspíš prozrazoval, že nejsem v pohodě.

"Pojď ke mně," přitáhl si mě ještě víc. Nepřestávala jsem se mu dívat do očí. Ty kouzelné modré studánky. Začínala jsem se uklidňovat. "Nepustil bych tě."

Ještě jsme se několik desítek minut povalovali na zemi, v bezpečné vzdálenosti od okraje skály. Když se začínalo stmívat, vyrazili jsme dolů. Celou dobu mě držel pevně za ruku, Gaston běhal před námi a každou chvíli kontroloval, jestli za ním stále jdeme a jsme oba a celí.

Doprovodili mě až domů, cítil se zodpovědný za to, co se stalo, a chtěl mít jistotu, že se domů dostanu bezpečně.