Chlap na protějším balkóně

Začíná léto, je teplo, na balkón mi svítí sluníčko... Chodím se tedy na něj slunit pouze v lehoučkém tílku a kalhotkách. Rozvaluji se na lehátku, v uších sluchátka, na očích sluneční brýle, v jedné ruce ledovou limču, v druhé knížku, nebo na klíně notebook. Balkón je prosklený, tedy, když se mi nechce nic dělat, rozhlížím se po pejskařích, děckách na hřišti nebo okolních balkonech.

Toho chlapíka na protějším balkóně jsem si už několikrát všimla. On mě taky, snad pokaždé jsem ho přistihla na mě zírat. Ani mi to nevadilo, byl vcelku mladý, nevypadal nijak úchylně nebo tak, naopak, byl docela pěkný, co jsem tak na dálku mohla soudit... A že se na mě díval? Věřím, že bych pohledy mohla přitahovat, zrzka, které září vlasy na několik kilometrů, když na ně zasvítí sluníčko, leží polonahá, vystavená všem jak ve výloze...

Několik dní se na mě jen díval, já vlastně na něj taky. Čím častěji mě pozoroval, tím víc mě zajímal, už jsem měla na klíně laptop, jen aby nebylo poznat, že ho zpoza tmavých brýlí také pozoruji. Jen tam tak seděl, popíjel cosi z hrníčku a díval se na mě.

Jednoho dne asi odhalil, že na něj upřeně čučím, a zamával na mě. Já v rozpacích z toho, co mám teď dělat, jsem mu mávla nazpět. Usmál se, ukázal na mě a udělal takové to labužnické gesto se spojeným palcem a ukazovákem u úst. Jakože se mu líbím? Asi... Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tak jsem se pouze lehce usmála.

Spojil dlaně k sobě v prosbě a potom si vyhrnul triko. To se tu mám, ve čtvrtém patře na balkóně uprostřed mnoha dalších panelových bytů, svlékat? To myslí vážně? Pravděpodobně jsem mu své myšlenkové pochody dala najevo svým výrazem, protože opět rukama zaprosil a vykouzlil neuvěřitelně prosebný výraz.

Rozhlédla jsem se okolo sebe, letmo zkoukla okolní bakóny a lidi, kteří na nich seděli... Nikdo na mě nekoukal a většinou to byli buď důchodci, kteří na mě snad nedohlédnou, nebo ženy, které mě nezajímaly. Tak proč ne, vždyť je to jen legrace, sundala jsem si brýle, zhluboka se nadechla a tílko si vyhrnula až pod bradu. Napočítala jsem do pěti a své dvě ani ne velké, ani ne malé chlouby opět zakryla.

Pravděpodobně trochu rudá v obličeji jsem se podívala na chlapíkovu reakci a na jeho tváři objevila úsměv. Když jsem si ho prohlédla pozorněji, zahlédla jsem jeho pravou ruku šátrající se do kalhot. On si ho nade mnou leští? Trochu mě to zarazilo, pobouřilo, ale zároveň i potěšilo...

Kývl na mě. Co chce? Požehnání?

Když jsem nereagovala, opět na mě kývl a ještě jednou na mě ukázal. On chce, abych si to udělala? Zatvářila jsem se nerozhodně. Pravda, už pár dní bych si to s někým rozdala... Ale ne sama se sebou. Na mou nerozhodnost odpověděl vytažením svého malého kamaráda z kalhot. No, malého, i na tu dálku se dalo říct, že malý vážně není...

No dobře, řekla jsem si a pohladila si svá prsa. Nasadil spokojený výraz, ale opět na mě kývnul. Tohle mu nestačilo. Zajela jsem si tedy jednou rukou pod kalhotky. To se mu konečně líbilo. Po své chloubě usilovně přejížděl a já dvěma prsty dráždila vzrušením naběhlé nejcitlivější místečko na svém těle. Užívala jsem si to, kalhotky byly úplně promočené, vnořila jsem do sebe prsty, klitoris nepřestávala drážit, jen už ne prsty, ale dlaní...

Celou dobu jsem se mu dívala do očí. Upřeně, vypalovala jsem do jeho očí dírky pohledem, on mi to vracel. Tělem mi probíhaly střídavě chladné a teplé vlny vzrušení, když jsem konečně došla na vrchol. Otevřela jsem ústa, hlasitě vydechla a hlavu položila, spíš jsem s ní třískla o lehátko.

Když jsem uklidnila své tělo, aby se přestalo třást vzrušením, zvedla jsem hlavu a očima vyhledala chlapíka. Právě odkládal bílé papírové ubrousky. Pravděpodobně mokré... Usmál se na mě a opět udělal ono labužnické gesto. Usmála jsem se zpět a odešla domů. Potřebuju suché kalhotky...