Poslední den mého života

Poslední den mého života? Byl možná trochu dřív, než jsem čekala... a trošku odlišný, než jsem čekala... Myslela jsem si, že skončím tak, že mi bude tak stosedmdesát a jednou si takhle večer usnu a ráno už se nevzbudím. Nebo se třeba rozmáznu o zem při seskoku padákem, který se mi neotevře... Ale tohle? Pfff...

Byl to večer jako každý jiný, rozloučila jsem se s posledním zákazníkem, zamknula za ním dveře, vytáhla koště, hadr a kýbl a svůj malý krámek s přírodní kosmetikou uklidila. Spočítala jsem si peníze, ty, které zítra potřebovat nebudu, jsem si strčila do kabelky, sbalila si věci a vydala se pěšky přes město domů.

Dřív jsem se tou temnou uličkou bávala chodit, ale čím častěji jsem tudy chodila, tím více jsem si zvykala. Nakonec mi ta ulička přirostla k srdci. Konečně jsem se dostala až k ní, při vstupu do stínů jsem se hluboce nadechla, ale dnes bylo něco jinak. Po vdechu jsem se otřásla a přidala do kroku. Cítila jsem něco zlého.

Nemýlila jsem se. Došla jsem sotva do poloviny, když se těsně přede mnou pohnul jeden ze stínů a nabral tvar statného muže. Postavil se mi přímo do cesty. Zaváhala jsem a po několika nejistých krocích se otočila, že to obejdu. Neobejdu. I za mnou stál muž s podobnou postavou, jako ten první.

Přibližovali se ke mně. Začala jsem panikařit. Srdce mi bušilo, snažilo se mi vyskočit z hrudníku, nohy mi samy od sebe začaly couvat k chladné zdi opuštěného domu a ruce se mi roztřásly.

Jeden z nich došel až ke mně a natáhnul po mně svou ruku. I v té tmě, která mě obklopovala, jsem viděla, jak ohavně špinavou a pokrytou strupy ji má. A co víc, cítila jsem ten odporný pach. Byl cítit močí, kouřem a zkaženým masem. Dotkl se mě.

Chtělo se mi křičet, i jsem se o to pokusila, ale marně. Druhou páchnoucí špinavou rukou mi zacpal ústa a rukou položenou na mém rameni sjel níž. Dolů, přes má ňadra, která necitlivě stiskl, dolů, po mém břiše, dolů, až tam, kde se mi nohavice džínů spojovaly. Pevně stiskl.

Z toho pachu se mi chtělo zvracet. Chytil mě za bok a otočil si mě k sobě zády. Jednu ruku jsem stále měla na svých ústech, druhou mi rozepínal kalhoty. Chtěla jsem se bránit, rozhazovala jsem rukama, kopala nohama... Druhý muž, pravděpodobně mladší, ale v podobném stavu, se ke mně přiblížil a přiložil mi na krk něco chladného. A ostrého, poznala jsem, když mi ta věc bolestivě rozřízla kůži pod bradou. Zkrotla jsem.

Chytl jednu mou ruku a strčil ji pod své odporné tepláky. Ucítila jsem ve své dlani jeho pevné, ztopořené nádobíčko. "A teď se snaž! Tak dlouho, dokud se neudělám!" Začala jsem pohybovat roztřesenou rukou a dělat mu dobře.

Druhý muž mi mezitím stáhl mé kalhoty a při asi třetím pohnutí mé ruky ho do mě vrazil. Rozplakala jsem se, ale s nožem pevně přitisklým k mému krku jsem nemohla odporovat ani křičet. Jen jsem stála a čekala, až si oba muži uleví.

Staršímu se to povedlo celkem rychle, po chvilce jsem ucítila tu tekutinu, která se mi rozlévala uvnitř těla. Zvedl se mi žaludek a tentokrát jsem se neudržela a obsah svého žaludku vrhla k jejich nohám. S tímto pohybem jsem ucítila i velkou bolest. Najednou teplo rozlévající se mi po hrudníku a prsou, vlhnoucí triko. Začala jsem se dusit, jako bych měla hlavu pod vodou... Kašlala jsem, ale s každým zakašláním se mi jen přitěžovalo.

"Do hajzlu!" zaklel jeden z mužů. Nevěděla jsem který, i uši jako bych měla pod vodou. "Cos to udělal ty kreténe?!" zařval ten druhý.

Ještě jednou jsem pohnula rukou, po které mi začala stékat tekutina i mladšího muže, a padla jsem k zemi. Nemohla jsem dýchat, topila jsem se...

V panice mi to nedocházelo, několik minut jsem ležela na zemi a nechápala, když mi to konečně došlo. Ten nůž na mém krku... Při zvracení jsem sebou trhla dolů... Dusila jsem se vlastní krví...